Život je pohyb Usmívající se blog pro neposedné duše

Do Peru s Incandinou_část 2_Salkantay a Manu park

23. října 2017 v 22:11 |  PERÚ 2017

PERÚ září - říjen 2017/ČÁST 2


Sobota 30.9. SALKANTAY TREK den první



Podařil se nám domluvit odjezd z hotelu až na 5,15. Rychle jsme do sebe nasoukali chleba se sýrem, čaj a džus a už tady byl Luis s autem, řidičem a kuchařem Bertranem. Cesta do Mollepaty trvala asi 2,5 hodiny. Tady jsme posnídali v malinké restauraci znovu, protože Luis se nestačil nasnídat doma a vyrazili autem do terénu. Cesta k prvnímu "horsmanovi" byla prašná, zatáčkovitá a úzká a trvala asi další půl hodiny. Tady byly naloženy zásoby a náš větší ruksak (povoleno bylo 7 kg na osobu) na koníky a muly, které je odvezli do prvního kempu ve výšce ca. 3890 m.n.m., kam se nám podařilo dorazit již okolo 13 hodiny. Luboš byl po nemoci hodně unavený a tak raději po obědě zalehl a já s Luisem jsme v 15 hodin začali stoupat k jezeru....byla to drobet davovka a nahoře bylo ještě plno lidí. Nad námi se tyčila hora... s ledovcem a voda byla krásně modrá. Výška asi 4100 m.n.m, když už slunce začalo zapadat, vraceli jsme se dolů do kempu. Bylo jich tu několik, ale ten náš byl jasně nejhorší. Čtyři příšerné záchodky, z nichž se dal použít prakticky pouze jeden, který šel jakžtakž zavřít dveřmi, další dva měli jakési závěsy na jedné žerdi a čtvrtý zavřít nešel. O čistotě se zmiňovat nebudu. Také tady se samozřejmě papíry hází vede do koše, nikoliv do záchodu...Na mytí je tu jen jeden kohoutek se studenou vodou z boku záchodků a v jeho "dřezu" se myje nádobí. Máme připravený stan pod zaobleným přístřeškem přikrytým slámou, který nás alespoň trochu chrání před větrem a zimou. V noci mrzne, ale v teplé bundě, dvojích kalhotách a čepici je docela teplo.

MALÝ A VELKÝ MUŽ PŘED AKCÍ - VLEVO PRŮVODCE LUIS





JEZERO HUMANTAY


Neděle 1.10 -SALKANTAY TREK den druhý

Ráno v 6,00 nám horsman přináší koka čaj ke stanu a také dvě umyvadla s teplou vodou. V 6.30 je snídaně: čaj, omeleta, placky s máslem a marmeládou a dál už nic nechceme. Luboš nějak nemůže jíst, není mu ještě moc dobře. V 7.00 vyrážíme do průsmyku pod horou Salkantay, která má 6271 m. Průsmyk je ca. 4600 m. Dýchá se špatně jako vždy v této výšce. Místní mají všichni hodně široký hrudník, a asi i vyšší obsah plic, takže jim to jde líp. O ruksak s vodou a příručními věcmi, svačinou se střídáme. Chybí ještě asi 200 m a Lubošovi se udělá špatně. Není divu, není ještě v pořádku, kašle a průdušky by potřebovaly jiný režim. Luis má sice kyslík, ale zkoušíme to bez něj. Beru všechny věci a po chvíli vyrážíme dál. Podařilo se, jsme nahoře! Odtud vede cesta po hřebeni k jezeru Salkantay se zelenomodrou vodou. Počasí je nádherné a tak i výhledy jsou hodně fotogenické. Máme sebou svačinku - trochu překvapení: opečené banány s párkem. Čeká nás však ještě dlouhá cesta dolů do dalšího kempu ve výšce 2800 m. Cestou se stavíme v přístřešku, kde nám Bertrand připravil oběd. Polévku a maso s rýží a zeleninou. Večer dorážíme do jakési zahrady se stejnými přístřešky jako včera a naším stanem. Naštěstí je tu i sprcha s teplou vodou za 10 sole (70 Kč). Usínáme už v 7 hodin a vzhůru jsme někdy okolo 5, nejmíň hodinu před tím nás budí kohout.




HORA SALKANTAY SE PŘIBLIŽUJE 6.271 m.n.m a síly docházejí stejně jako dech....


JEDEN ZE STANOVÝCH TÁBORŮ


KYSLÍK DOŠEL A PRŮVODCE NECHCE DÁT KYSLÍKOVOU BOMBU A TAK TO BUDE MUSET ZVLÁDNOUT BEZ NÍ


KONEČNĚ NAHOŘE -4600 m.n.m.




PANORAMA HORY PUMASILLO, HUMANTAY A SALKANTAY (ZLEVA)


JEZERO SALKANTAY


A JDEME DOLŮ DO 2800 M


Pondělí 2.10. -SALKANTAY TREK den třetí

Dnes máme namířeno opět dolů někam do výšky.....okolo 1700. Zpočátku je cesta mlžným pralesem zajímavá. Jde se podél řeky....jenže se stále střídá stoupání s klesáním a za pár hodin už máme dost. Když Luis vidí jak vypadáme, cestu nám naštěstí zkrátí o 2 hodiny a my u řeky nasedáme do auta, které nás vyklopí ve vsi ...Lukmabamba...a tady vidíme s jakou společností vlastně trek podnikáme. Ten název u "kempu" se docela hodí : Extremeturbulence . Po obědě není co dělat, štípou tady muchničky a je horko. Asi ve 3 jdeme navštívit místní rodinu -paní farmářku, pěstitelku kávy. Ukazuje nám jak se káva pěstuje, trhá, suší , praží a mele a my to děláme s ní. Nakonec její kávu i ochutnáme. Docela mi chutná, není tak silná jako naše.



NÁŠ KEMP ČÍSLO 2/ S TEPLOU SPRCHOU (2800 M)



ŘEKA URUMBAMBA






A COFFEE SHOW ZAČÍNÁ:



TOTO JSOU ZRALÉ KÁVOVÉ BOBY


NATRHAT...


OLOUPAT...


USUŠIT...


KUCHYNĚ MAJITELKY PLANTÁŽE ( pod stolem ve výběhu piští několik morčátek- ještě chudinky neví co je čeká až bude mít rodina nějaké výročí. Pak si je upečou a pěkně si na nich pochutnají..)


UPRAŽIT...


ROZEMLÝT , UVAŘIT A VYPÍT......

Úterý 3.10. -SALKANTAY TREK den čtvrtý

Program začíná stejně. 6,00 kokatee, 6,30 snídaně, 7,00 odchod. Tentokrát zase do kopce a to hned máme v plánu 3 hodiny stoupání do asi 2.500. Dále pokračujeme po hřebeni k vyhlídce na Machu Picchu.ARcheologická památka zvaná Llactapata 2650m je jedním z míst zbudovaných Inky, které sloužilo k předávání zpráv. Vzhledem k zamlženému počasí a vzdálenosti , toho moc nevidíme. Odtud už jde cesta jen z kopce, což ale není žádné terno. Nohy bolí, je horko, vlhko a muchničky přitvrzují. Repelent je snad spíš přitahuje. Konečně se ocitáme u hydroelektrárny 1950 m, kde se musíme registrovat a pokračujeme na nádraží odkud jede vlak do Aquas Calientes. Do vlaku se smí jen s rezervací a lístek je kontrolován spolu s pasem ještě na nástupišti. Vlak je hezký, vyhlídkový, dokonce i s malým občerstvením. Vzhledem k terénu a stoupání, jezdí " cik-cak" a strašně pomálu. Asi po 40 minutách dorazíme do města. Konečně hotel se sprchou a civilizace! Večer máme ještě večeři v restauraci s Luisem a rozloučení a současně seznámení s novým průvodcem, který mluví a rozumí daleko lépe anglicky než Luis, jen jméno jsem zapomněla. Instrukce pro zítra zní: nástup ráno v 5,15 na stanici busu. Fronta prý bude až k našemu hotelu a čekat budeme tak hodinu. No nazdar!


ZASE STOUPÁME..


MÍSTNÍ OBČERSTVOVNA - JSOU TU LÉPE ZÁSOBENÍ NEŽ U NÁS- POWERAID MAJÍ VÍCE DRUHŮ A LEVNĚJŠÍ


V DÁLCE NAPROTI JE NĚKDĚ MACHU PICCHU...



AQUAS CALIENTES - NEBOLI HORKÉ VODY SE SOCHOU PACHACUTECA - panovníka Inků, který nejvíce rozšířil říši, aby ji následně jeho synové v podstatě díky vzájemnému souboji o moc prošustrovali a předali Španělům

Středa 4.10. - MACHU PICCHU



FRONTA NA AUTOBUS NA MACHU PICCHU V 5,10 RÁNO

Měl pravdu...téměř hodinové čekání si krátíme povídání se čtveřicí mladých Francouzů z Rouen, kteří mají stejného průvodce. prohlídka s hezkým výkladem trvá na Machu Picchu 2 hodiny a pak se loučíme. Můžeme nebo spíš musíme vyjít ven, abychom se pak mohli znovu vrátit a sami si areál projít a udělat fotky. Dopoledne je totiž mlhavo. Po občerstveni se objevuje slunce, ale je tu také pěkně nacpáno. Příšerná masovka. děláme pohlednicové fotografie a odpoledne scházíme pěšky dolů, jdeme celkem asi 1,5 hodiny po kamenných schodech, takže dole už toho máme plné zuby a poštípaní jsme zase víc, přestože máme dlouhé rukávy i nohavice. Jsou prostě všude ty vlezlé muchničky. Je vedro a vlhko. Zbytek času do odjezdu trávíme v hotelové hale přebalením věcí, odpočinkem a psaním mailů. Vlak Vistadome je také velmi pomalý, ale hezký a pohodlný, Sedíme na čtyřce s dvěma Američankami a sdělujeme si zážitky. 92 km jede vlak 3,5 hodiny !!! Zato dostaneme malou večeři a zažijeme "šou" s tanečníkem v masce Ďábla a módní přehlídku výrobků z lam a alpak spojených s nákupem. Do hotelu v Cuzcu nás z Poroy odveze taxi a jsme tu v 21 hod. opět přebalení věcí a psaní zápisků do 23.20....


MYSTICKÉ MACHU PICCHU RÁNO




ČERT VE VLAKU VISTADOME


Čtvrtek 5.10. - MANU PARK/AMAZONSKÁ DŽUNGLE - den první

Dnešní den začíná již v 5,30. Balíme a jdeme na snídani. V 6,45 přijíždí Wilbert s dodávkou, řidičem a odborníkem přes raft a zřejmě taky zásobitelem potravin. Odjíždíme a nabíráme v jiném hotelu dvojici mladých lidí z Kolína v Německu. Ona odbornice přes životní prostředí a on IT odborník přes programy pro lékaře a komunikace s pojišťovnami. Jedeme přes Pisak v Posvátném údolí a pak odbočujeme do hor po prašné cestě. Nejvyšším bodem je 4100 m, kde lze spatřit sokola. Sjíždíme dál do údolí do městečka s názvem Pilcopata, mají tu most z poloviny 17 století postavený Karlem 3, španělským králem a také náměstí s kostelem a muzeem. Je především zajímavé tím, že od 15 do 18.7. každý rok se tu koná velká slavnost panny Marie s průvodem a tanci v maskách. Tomuto procesí je věnováno také muzeum, kde jsou vystaveny všechny masky s popisy a významem. Nacházíme tu i masku ďábla, který tančil včera ve vlaku Vistadom. Tančit mohou pouze místní obyvatelé případně ještě ti co tu mají příbuzné. Dál jedeme stále dolů, až se dostáváme okolo 13 hodiny na hranici národního parku Manu. Odtude se cesta stále zhoršuje, auto s námi hází sem tam po kamení. Občas zastavíme prohlédnout si nějakého ptáka. Máme štěstí, že brzy spatříme červeného "Kock of the rock", který je asi nejznámějším zástupcem ptactva.


CESTOU DO MANU PARKU


PŘES ANDY


SOŠKY TANEČNÍKŮ V PILCOPATĚ


ZLATÁ PLASTIKA OTCE INKŮ


STÁLE KLESÁME


NA RAFTU

COCK-OF -THE -ROCK


LODGE SAN PEDRO

Pátek, 6.10. -MANU PARK- den druhý

Ještě před snídaní v 5,30 vyrážíme na obchůzku pralesa. K našemu zklamání jdeme opět na silnici, přitom ráno okolo lodže bylo slyšet tolik různých zvuků. Občas je někde hodně daleko vidět nějaký ptáček a později i opičky, ale všechno je velmi daleko. Ani na focení s teleobjektivem to moc není. Díky stálému postávání se zakloněnou hlavou mě začnou bolet záda. Po snídaní pokračujeme autem asi 2 hodiny směrem k Pilcopatě, přístavu, kde se máme nalodit na raft. Cestou každou chvíli stavíme, abychom se podívali na nějakého mrňavého ptáčka, který je tak daleko, že skoro není vidět. Je to pro nás velké zklamání. Jízda autem je příšerná bouchá s námi ze strany na stranu, silnice je samá díra a kámen. Poslední dvě zastávky už ignoruji. Při vystoupení z auta se už nedokážu narovnat. Z posledních sil nastoupím na raft. Řeka je celkem klidná občas přejedeme nějaké peřeje a voda nám nacáká dovnitř. Po hodině a půl se blížíme přístavu a domácí se jdou koupat. Voda je příjemná, ale vzhledem k mému stavu a oblečení (spodní prádlo Craft na lyže) to vynechám. V přístavu se převlékneme a dál pokračujeme ve člunu se stříškou a motorem. Naštěstí si mohu lehnout, sice nic nevidím, ale alespoň drobet se narovnám. Po vystoupení jdeme ještě kousek džunglí k naší lodgi Erica. Jsou tu zavěšené sítě na ležení a také elektřina. Po obědě dám Ibalgin a pak je naštěstí odpočinek. Je úplně příšerné vlhké vedro, ve čtyři máme sraz na procházku džunglí, tentokrát v holínkách a s baterkou. A přichází další zklamání, plazíme se pomálu džunglí, průvodce ukazuje jednotlivé stromy a rostliny. je tu mimo jiné strom s kořeny jako nohy nad zemí, který dokáže "popojít", když mu jiný stíní, obrovský mahagon, papája a další exotika, kromě banánovníku, jehož se tu vyskytuje asi 6 druhů jsou tu také rostliny, jichž není radno se dotýkat. Zvířat tu mnoho není, kromě hmyzu. Jako třebas různé kobylky, pavouci, "chodící tyčky", raci ve vodě, občas nějaký motýl. Za chvíli se stmívá a průvodce se za každou cenu snaží vyhrabat z díry tarantuli, což se mu naštěstí nepodaří. Jsme úplně zpocení. Problémem však je, že se ani nemáme do čeho převléknout. Zítra budeme už v 5 zase vzhůru a jdeme na papoušky. Vypadá to ale, že budou zas bůhvíjak daleko.








Sobota, 7.10. - MANU PARK- den třetí

V 5 hodin ráno je budíček, nazouváme holínky a jdeme na motorovou loďku. Během naší plavby na druhý břeh se příjemně ochladíme větrem. Na přídi stojí indián a sleduje stav vody, na kritických místech nás odstrkává tyčí. Sledování papoušků předčilo veškerá naše očekávání, je to ještě horší než jsme si mysleli. Přírodní stěna se stromy a ptáky je vzdálena asi půl kilometru vzdušnou čarou, takže pokud se Wilbertovi podaří ve velkém dalekohledu nějakého najít, je i přes dalekohled úplně mrňavý. O focení nemůže být řeč, zdá se že nadšení došlo i našim mladým kolegům. Pod přístřeškem na lavičce odkud smíme ptáky pozorovat, sedí ještě další dvě malé skupinky. Jedna z nich dělá nějaký výzkum a vnutí nám dotazník. Moc ráda jim napíšu jak jsme zklamaní celou touto částí Amazonie. Největším zážitkem rána je, když chudák indián musí vyskočit z člunu, který narazil na mělčinu a tlačit nás, má plné gumovky vody a mokré trenky.
V 9 hodin následuje lanové centrum ve větvích pralesa. Jde se tam bohužel dost dlouho, asi 3 km. Luboš má opět problém s helmou, neboť s tak velkou hlavou tu nikdo nepočítá. Když se doplazíme na vrchol kopce jsme všichni úplně mokří a oblečení se na nás lepí. Všichni si sednou, instruktoři také a nic se neděje. Když to trvá už víc než 5 minut, zeptám se na co čekáme. Pokud jsme dobře rozumněla tak na kolegu z Kolína až uschne, ale to bychom se načekali...Následuje instruktáž jak brzdit a jak se obléknout do sedáku. Pak se všichni vydávají klouzajíc po laně přes údolí. Je mi to líto, ale se zablokovanými zády to riskovat nemohu. Po cestě zpět pozorujeme supa, motýly a průvodce ukazuje gumovník, z jehož mízy se vyrábí guma na kola letadel. Setkáváme se u lodže a překvapivě i Luboš, který má rád saunu, běží k řece se vykoupat. Plavat tu nejde, je mělko a všude klouzající kameny. Zbytek času trávíme na houpačce v přístřešku, kde alespoň drobet fouká. Začíná bouřit, blíží se déšť. Po obědě leje a tak rychle usínáme. Odpoledne nás ovšem čeká ještě další aktivita, jedeme lodí na druhou stranu řeky a po chvíli docházíme do laguny, kde konečně nemusíme ptáky hledat, jsou tu všude a tak stačí jen fotit. Lagunu projíždíme na voru, ještě malá procházka džunglí, kde zas celkem nic není. Indián nám mačetou usekne jakýsi bambusový kmínek, aby nám ukázal, že je plný čisté vody, kterou lze pít, poslední záchrana v džungli. Mě už to ale asi před Lubošem nezachrání. Vůbec se mu tu nelíbí a vrčí, musím uznat, že má pravdu, takovou džungli bez vířátek jsme mohli klidně vynechat. Nejvíc mě děsí cesta zpátky po skákací cestě a pak ještě letadlo.





Neděle, 8.10. -MANU PARK- den čtvrtý

Odjezd lodí do Atalaye je v 7.00. Je zas horko a slunce pálí. I indián říká, že bude dnes "mucho calor". V přístavu náš čeká již náš řidič. Wilbert mi připravil na první sedačku "ležení" v podobě matrace přes 3 sedačky. Super!! vyjíždíme do And, asi 4 hodiny drncáme zas po kamenech, stavíme se ještě v San Perdro lodgi a opět u vstupu do Manu parku, kde už je zima a fouká si dáme krabičkový oběd. Kuře s rýží, uvnitř je ještě krvavé a tak zbytky předloží řidič zvědavé lišce, která na ně zřejmě čeká. Ochlazuje se čím dál víc a trochu prší. Jelikož se nechceme již nikde stavět, dorazíme do Cusca chvilku po 18 hodině, takže máme čas zajít ještě na hlavní náměstí a dát si večeři. Porce polévky je tak pro 4 lidi, nedá se to dojíst, i když je dobrá. Hodně dobrý i je jejich specielní salát ze zeleniny a brambor v avokádu. Jakože normálně avokádo nemusím, tady mi to moc chutná, připomíná to bramborový nebo vlašský salát, ale tento je mnohem, mnohem lepší.


POHLED NA AMAZONSKÝ PRALES ČÁST MANU PARK

Pondělí, 9.10. ZPĚT DO LIMY A DOMŮ

Letadlo Peruvian Airlines odlétá v 9.50. taxi a starostlivá průvodkyně je tu v 7,50. Všechno klapne a my jsme po 13 hodině v hotelu v Limě. Ještě se podíváme na trh a zajdeme na oběd do vedlejší restaurace, kde za menu dáme jen 10 pesos. Sice to není žádná sláva, ale je to rychle a sníst se to dá. V 9 večer nás už zas veze taxi na letiště a nás čeká dlouhá cesta domů. Luboš se zaříká, ž euž nikdy nikam na žádnou expedici nepojede. Tak uvidíme...


CUZCO ZE STŘECHY HOTELU


PŘEDHŮŘÍ AND Z LETADLA


OPĚT V LIMĚ


TO JE TAKÉ LIMA


ADIOS PERÚ!! MUCHAS GRACIAS INCANDINA!


DALŠÍ FOTO K ČÁSTI 1 NAJDEŠ V GALERII- LISTUJ DOLEVA:

 

Další články


Kam dál

Reklama