Život je pohyb Usmívající se blog pro neposedné duše

Toskánsko

30. května 2016 v 22:26 |  NA KOLE
Tak už se chystáme na kola do Toskánska. Na noční přejezd busem se vážně netěším. Mapu Toskánska jsem si už nahrála do mobilu. Beru si sice tablet, ale přenesení fotografie z mobilu do tabletu je prakticky nemožné, takže to budu dělat zřejmě dost bizarním způsobem, ale snad se podaří.
Mapu si ale raději uložím už dnes.


Pondělí 23.5

Odjezd byl plánován na 19 hodin. Nakonec jsme si na bus z Prahy počkaly další dvě hodiny a mezitím stále lilo, tak jsme taky pěkně vymrzly. Odjížděli jsme teprve asi ve 21,30.

Úterý 24.5.

Tak jsme konečně horizontální poloze. V hotelu Riva dei Cavallegeri v Marina di Bibbona. Do Sieny jsme dorazili okolo 11 hod se 2 hodinovým zpožděním. Prošli jsme náměstí a prohlédli hlavní stavby- úžasnou katedrálu poskládanou z barevného mramoru a věřířové náměstí s radnicí a věží 102 m vysokou a zvonicí, vše v typickém sienském a toskánském stylu- tj. siena pálená- neboli oranžové cihly. Na náměstí se dosud 2x ročně pořádají závody na koních .Každý kůň z jednoho okresu- je tam ale 17 okresů města a koní se tam vejde jen 10- takže se losují. Bojují o nějakou vlajku, podrobnosti závodu nevím. Ale bude to náročné, protože náměstí je z kopce a cihly jsou ohlazené a kloužou- sice jim tam nasypou nějaké piliny, ale i tak.
na you tube jsem našla :https://www.youtube.com/watch?v=EBOzP_iu4Hs
Na náměstí se sedí nebo leží na zemi, která je pěkně vyhřátá sluncem a pojídá se zmrzlina nebo pizza:-). Méně příjemné bylo vystát si frontu u kasy na vstupenky do dómu- asi 20 minut. Zato dóm za to opravdu stál, je to úžasné umělecké a řemeslné dílo ze 14 století. Museli to stavět hodně dlouho. Když jim to tak šlo, tak pokračovali vedle, stavěli ještě další chrám , ale přišel mor a už nebyli ani lidi, kteří by ho dostavěli, ani peníze. Zbyly jen stěny.. V ceně vstupenky byla ještě knihovna, ale tu už jsem bohužel s Hankou nestihly , musely jsme zpět k autobusu a to jsme ještě dobíhaly.

SIENA

DÓM


VLČICE A ROMULUS A REMUS




Náměstí do vějíře- tady pořádají dosud ty koňské závody

Ze Sieny je to ca. 100 km do Mariny, kam jsme dorazili okolo 17 hod, ale nějak se nám nedařilo najít hotel. V 17.30 už jsem měla hlad a večeře měla být až v 19,30, jak je zde zvykem, tak jsem si dala 3 chleby s májkou a vyrazily jsme na kole piniovým hájem po pobřeží. Na koupání to tedy není, od moře fouká studený vítr a vlny jsou skoro jako na Kanárech.

Nikdo se překvapivě nekoupal :-). K večeři byl salát, a jako primi impianti lasagne- moc dobrý a pak secondi impianti- tenké plátky masíčka a paprikou- ale to už jsem po těch chlebech nedala celé a dezert - nějakou buchtu- asi bublaninu- jsem předala sousedovi, který jí v pohodě zneškodnil. A teď konečně ležíme v posteli- italské musím podotknout, tedy drobet měkčí- snad to moje záda, která v busu dostala pěkně zabrat, přežijí.

Středa, 25.5.

Dneska jsme jeli busem do Voltery- to je celkem malebné středověké městečko na kopci (jak jinak). Bus zastavil kousek pod městem a my vyjeli nahoru na kole. Kolem města je opevnění a v něm několik bran. Ve změti úzkých uliček se orientuje dost blbě, ale našli jsme všechno. Náměstí, římské divadlo- tedy jeho zbytky, několik kostelů a další zajímavosti. Jen tu správnou bránu jsme s Hankou nějak minuly a vyjely jinou.

NÁMĚSTÍ

DALŠÍ NÁMĚSTÍ- HLAVNÍ S RADNICÍ

ŘÍMSKÉ DIVADLO


VOLTERA ZDOLA


TO JE TOSKÁNSKO :-)

Okolo města je ale dost velký provoz , jezdí jedno auto za druhým, nakonec i kamiony, to bylo dost drsný, tedy žádná cyklostezka:-(. V okolí se dříve a možná i teď nachází zřejmě hodně mramorových lomů a tak na každém rohu je nějaký umělecký sochař. Všem bílým sochám tu říkají alabastr a také prodávají drobné alabastrové věci. Z Voltery jsme jeli po hlavní přes Saline di Voltera do Ponteginori, kde čekal bus. Poseděly jsme u řeky a poobědvaly tuňáka rio mare, bylo tam krásně.


SIESTA U ŘEKY

Raději jsme pak dál pokračovaly po vedlejší, ze které jsme pak odbočily na ještě vedlejší, kde jsme jely už úplně samy. Mělo to jen drobnou závadu, bylo to ca. 6 km stále do kopce, předpokládám, že tak po 3km už mě Hanka hodně proklínala a já doufala, že městečko na konci zvané Qerceto bude alespoň trochu zajímavé. Naštěstí bylo.


QUERCETO A JEHO NÁMĚSTÍ

HOSPŮDKA

Byl to v podstatě velký hrad obklopený několika uličkami a jedna malá hospůdka s ještě menším WC, které bylo pro lidi do 150 cm. Daly jsme si pití a vyrazily z kopce- hodně z kopce po ještě užší silničce dolů. Když jsme přijely na hlavní, zjistili jsme, že je to asi úplně jiná hlavní než jsme čekaly podle jedné mapy. Naštěstí jsme měli ještě jednu mapu a na té byly zas jiné cesty. Škoda, že mapa co mám staženou v mobilu, nechce bohužel ukazovat mojí polohu, takže je nám skoro k ničemu, když zrovna nevíme , kde jsme.


TOSKÁNSKOU KRAJINOU

Dále jsme pak vyrazily směrem na Cecinu, ale nechtěly jsme už jet po hlavní s kamiony, tak jsme to vzaly po menší do Guardistalla- no byl to dost drsný výjezd, ze kterého se místy stal pěší výšlap, i tak dost náročný. Tady jsou totiž všechna města na kopci.


V GUARDISTALLU

Dolů jsme pak ujížděly rychle a rovnou na Cécinu u moře. Chtěly jsme jet zas podél pobřeží ve stínu piniového lesa, což se nakonec ukázalo být dost složité najít. Centrum bylo pochopitelně plné aut a tak jsme trochu uhnuly. Několikrát jsme se ptaly na cestu k moři . Jak jinak samozřejmě italsky :-) každý z oslovených dědů pak začal povídat italsky -jak jinak a šlo mu to líp než nám a bylo mu úplně jedno, že mu nikdo nerozumí. Byla to docela legrace, skoro jsem se z toho počůrala. Nakonec se mi podařilo najít i v mobilu podle názvu ulice, kde jsme a k moři jsme přes polní cesty dojely soukromou cestou, kde byl průjezd zakázán. Moře bylo dnes klidné, tak jsme i nohy smočily. Jen je tu tmavě šedý písek, nebo spíš černý, tak se špatně dostával z nohou. Cesta širokou stezkou mezi piniemi je ale úžasná a vždy nás nadchne.



CESTA PINIOVÝM HÁJEM

K večeři v půl osmé jsme to stihly akorát. jen musím říct, že v Itálii bych čekala lepší jídlo než dnes. Ráno nic moc, žádný jogurt, samé suché buchty, malinké housky a pár marmelád. Večer taky tak. Dneska salát, pak pálivé domácí špagety, po nich "Italský" obalený řízek (tloušťka asi 2 mm), pěkně promaštěný a vůbec ne křupavý s hranolky s kečupem- taky snad vaří nějaký Američan nebo co. Prostě hnus a na moučník čekala lžíce a tak každý doufal ve zmrzlinu. Ale zase nic- zas nějaká suchá buchta zalitá nějakým přeslazeným blebajzem, no neumí to, bohužel- alespoň dnes ne. Zítra vyrážíme na Elbu, musíme vstávat už v 6. Elba je taky hodně kopcovitá, ale moc km se neplánuje.

Čtvrtek, 26.5.

Dnes jsme jeli busem do Piombina a odtud trajektem na Elbu.


PORTOFERAIO

Pak nás vzala Alice do starého města, což bylo zase na kopci, kam jsme po schodech vytahali kola, šlo to i okolo, ale tohle prý bylo nejkratší, avšak ne vždy nejkartší cesta je ta nejlepší, že.... V Portoferariu jsme navštívili vilu Napoleona . Je na pěkném místě s rozhledem a výhledem na město, neměl se tu špatně a taky měl krásnou zahradu, o kterou se ale dnes nikdo evidentně nestará, začíná pěkně zarůstat.

JEHO POSTEL

TAKTO SI CHTĚL PODMANIT SVĚT


TO JE JEHO ZAHRÁDKA S PĚKNÝM VÝHLEDEM


Pak jsme vyrazili přes město, vedl nás Jožka - řidič, celkem suveréně, údajně snad podle navigace. Jeli jsme myslím po té nejhlavnější silnici, která na Elbě je, alespoň podle nekončícího proudu aut, autobusů a motorek, které nás neustále míjely. Navíc to byly serpentiny do kopce, tak ca 5 km. Vypadalo to, že dlouho nepřežijeme, mezitím se Jožka vrátil pro Alici, která se někde zadrhla. Po cestě zjistil, že jsme měli jet jinudy , ale to už jsme byli nahoře- na křižovatce a snažili se zjistit, kde vůbec jsme. To se nakonec podařilo, na místě byla totiž restaurace s krásným výhledem na moře a za ní vedla cesta lesem. Sice údajně dost náročná a písčitá, později kamenitá, ale BEZ AUT!. Bohužel moje mapy v mobilu stále nechtejí ukazovat moji polohu- takhle ikonka tam chybí. když už jsme věděly ,kde jsme, tak jsme zůstaly s Hankou v restauraci, daly oběd a užily si výhled a obsluhu, která byla nadšená, že někdo přišel - byly jsme jediní hosté a poté se vydaly na cestu.


TOMU ŘÍKÁM ITÁLIE - DOLCE FAR NIENTE....(alespoň na chvíli)

Zpočátku byla písčitá, příjemná, ve stínu pinií a téměř po vrstevnici. Později trochu stoupla, poté se rozdvojila a my nevěděly kam, ale myslím, že jsme vybraly správně. Čím víc klesala, tím víc byla kamenitá a to už jsem pro jistotu slezla a kolo vedla.


TA PĚKNÁ ČÁST CESTY

To drncání by pro moji krční páteř asi nebylo moc přínosné a taky mi přišlo dost nepraktické právě tady píchnout, nikde - nikdo, kdo by duši vyměnil. A tu se z dola vynořil jakýsi italský cyklista. Za chvílí nás tentýž cyklista předjel směrem dolů a za další chvíli už zas stoupal nahoru...asi nějaký reprezentant trénoval na závody, které se tu mají konat 31.5. Nakonec jsme úspěšně dojely až na silnici, po které jsme správně měly jet na výběžek ostrova, ta už byla asfaltová as minimálním provozem.
Z ní občas odbočovaly pěší cestičky k malým plážím, vybraly jsme malou La Sorgente. Byla krásná, s bílými kameny, ale cesta byla dost trnitá a už vůbec ne pro kolo, které jsme s sebou táhly. Voda byla průzračná a tak jsme se i vykoupaly, jen byla drobet studená tak asi max. 18 ale spíš míň. Kromě nás tam byl jem šnorchlař v neoprenu.



PLÁŽ LA SORGENTE
Kolo jsme zas vytáhly nahoru a vyrazily po asflatce do města, kde byla dobře přístupná a velká městská pláž :-). daly jsme si alespoň zmrzku- citronovo-čokoládovo-amarenovou a borůvkový džus a Hanka víno. V přístavu už nás čekal Jožka a byl moc rád, že jsme se neztratily, měl špatné svědomí, kam nás to zavedl a opustil. Asi se nás chtěl zbavit, ale zas to nevyšlo :-) Tak nakoupil víno, aby se omluvil. K večeři byl zase salát, těstoviny s hříbky, plátky masa na šalvěji, tentokrát dobré, s hráškem a na závěr pannacota s čokoládou. Konečně jsme zas v posteli...jen lampička nebyla stále opravená- snad prý zítra...nakonec jsem je přesvědčila a přinesli i žárovku , co tam vůbec nebyla.

Pátek, 27.5.

Dnes jsme naložili zas kola do busu a vyrazili do Massa MarIttima.


NÁMĚSTÍ V MASSA MARITTIMA


TO JE TEDY VÝBĚR TĚSTOVIN!!

Staré město- na kopci- jak jinak a protože ani řidič ani průvodkyně tu ještě nikdy nebyli, zaparkovali pod městem a nechali nás vyšlapat až k městským hradbám, pod nimiž bylo parkoviště úplně prázdné. Zřejmě chtěli, abychom potrénovali a byli v dobré fyzické kondici. Massa je malé kamenné městečko s náměstím, kamenným kostelem a radnicí a pevností. Začátek dne mi ale zkazilo zjištění, že mi někdo (kdo asi?) urazil pumpičku včetně držáku, kterou tudíž nemám, ve vleku prý nezůstala. V místní pekárně jsme nakoupili panini, moc jich tam už neměli, protože paní před námi si odnesla obrovský pytel housek a chlebů. Dále jsme měli pokračovat vedlejší silničkou na Marsilianu - nějakou malou díru- a přes rezervaci do Suvereta, kde měl čekat bus ( odhad ca . 35 km). Směr jsme chytli dobrý, za kruhovým objezdem nás dojela průvodkyně s řidičem a záludným dotazem : "tak co děvčata, co myslíte, je to správná cesta?" mě tedy dostala. Na průvodkyni se mi to zdálo málo profesionální a tak jsem odvětila, že u nás se říká, že myslet je h... vědět. Učinili zřejmě další pokus zbavit se nás, ale to se jim jen tak nepovede :-). Zkontrolovaly jsme mapu a usoudily, že jedeme správně, nicméně první odbočka se nám nezdála dost velká a značená a tak jsme pokračovaly dál, když už to bylo divné, zastavily jsme místní auto a zeptali se, poslal nás zpátky a s ním i další dva řidiči co za ním stáli a trpělivě čekali, až se "italsky" (jiným jazykem tu většinou nikdo nemluví) domluvíme. Nakonec se zadařilo a my vyrazily správnou cestou, zatímco všichni ostatní už dávno odjeli, no, ale zase jsme si najeli o pár km víc :-)


V Marsilianě nebylo vůbec nic, což jsme zjistili, když jsme téměř až tam vytlačili kolo do kopce po šotolině a kamenech. Po cestě nikde nic, žádná ves nebo restaurace. Zastavily jsme v lese a další tuńák Rio Mare se hodil. Až do Suvereta jsme nedojely, ale rozhodly se odbočit a dojet celou trasu na kole. Pokračovaly jsme tedy na Sassetu. Většina cesty pohodová, žádná auta, rovinka nebo mírné stoupání. cestou jen pole, lesy, olivovníky a tu a tam dům na prodej. asi se tu těžko žije.
V lese mi silnici dokonce přešla liška- chvíli mě pozorovala, ale pak raději skočila do lesa.


TYPICKÉ ALEJE PINIÍ

Do Sasseta ale cesta začala podezřele stoupat a vydržela to a serpentýnách asi 5 km. Naštěstí jsme cestou potkala studánku, hodila se a vypadla úžasně romanticky:


KAMENNÁ STUDÁNKA PŘIJDE VHOD


V městečku jsme potkali několik dalších účastníků zájezdu a zastavili se v jedné ze dvou místních občerstvoven. Obsloužila nás šaramantní, asi 70ti letá Italka. Vůbec všichni asi 4 obyvatelé obce měli hodně přes 70. Městečko stálo celé na skále a vypadalo malebně, ostatně jako všechna zdejší městečka, jen život tu asi bude těžký.


NĚKTEŘÍ SE RÁDI KOCHAJÍ- TO JEPAK LEPŠÍ JÍT PĚŠKY
MĚSTĚČKO SASSETTA NA SKÁLE



TO NENÍ KVĚTINÁŘSTVÍ - TO JE TOSKÁNSKO!


Dál už naštěstí vedla cesta z kopce až do Castagneta, odkud už je moře na dohled. Opět se opakují podobné malebné scenérie kamenného středověku a úzké křivolaké uličky do kopce. tady už bylo drobet víc živo a dokonce jsme potkali i obchod se zmrlinou. Opřely jsme kola o stůl a vychutnávali citronovou zmrzku. Vůbec nás nenapadlo, že by snad v téhle ulici mohlo jet auto. A najednou tu bylo několik aut a nemohli projet kvůli kolu. Kam pak pokračovali je záhadou, neboť další ulice se zdály být jen se schody.


POHLEDY Z CASTAGNETA

Osvěženy jsme s vydali na poslední etapu do Bolgeri a k hotelu do Marina di Bibona.
Dnes to bylo 81 km.
Na večeři se dostavili všichni patřičně hladoví. Tradičně se podává malý salát, těstoviny s olivami a ryba s s lilkem- vše plave v oleji- doufám, že alespoň olivovém.... chleba okamžitě i přes svoji nijakou chuť mizí, musíme žádat o další, ale přinesou jen malý košíček pro celý stůl s deseti lidmi. Jako zákusek je dnes meloun. Několik sousedů se kouká dost hladově. Konečně jsme zase posteli, která se nakonec ukázala být docela pohodlnou.
Zítra už nás čeká balení a kolařská etapa dle vlastního výběru a odjezd v 17 hod.

Sobota, 28.5.

Samostatnou etapu jsme naplánovAly krátkou, nakonec byla si 35 km. Po hodně vedlejších cestách- spíše polních jsme úspěšně dojely do Bibbony, kde jak se říká, zřejmě chcípl jezevec. Nejrušnější byla kruhová křižovatka na dolním náměstíčku, kde seděli asi 4 místní dědové a pozorovali ruch. Jeden kostel, jeden krámek, auta jezdí sem tam a občas i nějací cyklisté- místní tj. na silničkách a v závodních dresech. Stará část je opět na kopci, tam už je opravdu mrtvo, pár starých domů, kdysi tu asi bylo docel rušno, ale teď tu možná ani nikdo nebydlí.




POHLEDY Z BIBBONY

V místním krámku dole kupujeme jogurty, které už jsem víc jak týden neměly a opravdu přijdou k chuti a jedeme dál, vedlejší cestou do Ceciny.


Po chvíli se připojíme na oblíbenou lesní cestu po pobřeží ve stínu pinií a dojedeme až na dlouhou promedádu, opravdu dlouhou a plnou krámků a restaurací. v jedné z nich si dáme mořské potvůrky a vydáme se zpět. Na jednom výjezdu na pláž odbočíme a zaparkujeme na černém písku. Voda je docela příjemná a dá se v ní vydržet docela dlouho, jen času už moc nemáme a tak hlídáme hodiny, musíme to stihnout do 16,30. POvedlo se nám to o 1/2 hodinky dřív a tak stačíme ještě jendu zmrzku a vínkou a adieu. Naložit kola a jedem. Tak čao Toskásko, bylo to pěkné!



Další foto najdete v galerii
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hanka Hanka | 31. května 2016 v 21:58 | Reagovat

Postřehy a fotografie z Toskánska jsou super.   Hanka

2 alpos alpos | 31. května 2016 v 22:54 | Reagovat

Dík:-)Alena[1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama