Život je pohyb Usmívající se blog pro neposedné duše

NAMASTÉ NEPAL a DHANJABAT ! ČÁST 1

27. ledna 2018 v 13:15 |  NEPÁL ANNAPURNA 2007

NAMASTÉ NEPAL a DHANJABAT !

(z deníčku trekařky kolem Annapurny)

Úvodem několik vysvětlení pro ty co neví. TREK a TREKKING jsou slova pocházející z angličtiny jako ostatně mnoho slov poslední doby. Podíváte-li se do slovníků, najdete vysvětlení, že se jedná o cestu respektive cestování - obvykle divočinou. V našem případě snad ani tolik o divočinu nejde, ale mnohdy o nedotčenou přírodu a často i běžné civilizaci na jakou jsme my dnes zvyklí, velmi vzdálenou. Trekař/ka jsou tedy ti, co tuto cestu podnikají. Nejsem žádný velký dobrodruh, ale hory mám ráda a poté co jsem prošla mnohá místa rakouských, italských, francouzských i Julských Alp, zatoužila jsem podniknout velkou výpravu k horám nejvyšším- asijským Himalájím. Z vyprávění těch, kteří již sami v těchto horách byli jsem lehce určila cíl. Nejznámějšími a nejvíce podnikanými treky jsou trek kolem Annapuren a kolem Everestu, všichni se shodovali na tom, že ten kolem Annapurny je mnohem hezčí a různorodější.

Zakoupila jsem tedy průvodce z oblíbené řady Lonely Planet s případným názvem Trekking v Nepálu. Původně jsem chtěla podniknout cestu pouze s přítelem, ale po pročtení některých zvláště zajímavých pasáží o maoistech, přepadávání turistů, sesuvech půdy jsem přece jen zaváhala a raději se vydala na cestu kromě přítele ještě se skupinou dalších 6 lidí, jejich obsazení slibovalo jisté záruky v případě problémů. Zkušený horolezec, vedoucí výpravy již proslulý trek kolem Annapurny před 2 roky podnikl a vrátil se v pořádku domů, známý lékař ortoped by si jistě věděl rady, když nastanou problémy se zády, která musí unést nadměrné zatížení bagáží, případně dojde k úrazu některé z končetin, internista specializovaný na akutní horskou nemoc - zkráceně AHN bude mít jistě v zásobě nějaké léky pro tento případ a bude si vědět rady, no a anesteziolog se jistě hodí také, člověk nikdy neví, kdy bude lepší něco raději zaspat. Výpravu navíc doplňují ještě dvě mladé zdatné zdravotní sestřičky, jedna z nich přímo se zkušenostmi z oddělení ARO. Takovou sestavu by mi mohla mnohá z horolezeckých výprav na Annapurnu jen závidět.

Aby nedošlo k mýlce, musím zdůraznit, že cílem nebyl samotný vrchol hory Annapurny- navíc, jak jsem později zjistila je těchto vrcholů je více, ale dlouhá cesta a to přes 300 km pěšky údolími okolo těchto velikánů. Tedy hlavní vrchol Annapurny, jedna z osmitisícovek Annapurna I - měří 8091 m, horu tvoří čtyři vrcholy, tedy ještě Annapurna II, III a IV v pohoří Annapurna Himal. Tyto vrcholy budeme, pokud tomu bude počasí přát, obdivovat z uctivé vzdálenosti a ze všech stran. Neznamená to ovšem, že se bude jednat o jednoduchou procházku. V této oblasti ve směs nejsou až na výjimky žádné silnice, ale pouze různě široké - vesměs ovšem spíše úzké, vyšlapané stezky pro pěší, nosiče nebo oslíky či jiná zvířátka. Kdo byl kdy alespoň ve Vysokých Tatrách, tak ví, že vzdálenosti v kilometrech jsou v těchto oblastech zavádějící. Některý kilometr ujdete za chvilku jiný Vám bude trvat třebas hodinu, záleží na tom, jakým terénem půjdete a jaké převýšení musíte překonat. Průvodce uvádí na samotný pochod okolo Annapurny, bez vedlejších výletů a aklimatizačních túr zhruba 16 dní, my však musíme počítat i s aklimatizací. Zhruba v polovině treku budeme přecházet průsmyk v nadmořské výšce 5416 m a spát budeme ve 4420 m a to již vyžaduje určitou přípravu, jinak by takový výlet mohl skončit i tragicky. Nakonec je akce naplánována na celý měsíc. Odjíždíme po monzunech, v polovině října tedy v době, kdy začíná suchá část roku a ani v horách by sněžit nemělo, to by totiž mohlo zhatit naše plány - přejít sedlo, které se se sněhem stává neschůdné.

Zabaleno máme již týden odpředu. Věci stále pečlivě převažujeme a snažíme se odstranit každý zbytečný gram navíc. Dodatečně přidáváme tenkou karimatku, nejspíš se bude hodit při dlouhém čekání v tranzitních prostorech na letištích, jako je Dillí, případně i Moskevské Šeremetěvo. I přes doporučení většího ruksaku, jsem nakonec rada , že jsem zvolila nejmenší možný a to 55 l a tudíž ho nemohu prostě naplnit víc nějakými zbytečnostmi ať chci nebo ne. Konečná váha je ca 11 kg, ještě fotoaparát (1 kg), láhev s pitím (další 1 kg)a sandály. Až budeme v subtropech, na začátku cesty váha se ještě zvýší o oblečení, které svleču tedy nakonec ponesu běžně nějakých 14-15 kg. Zdá se to možná málo, ale věřte, když ho nesete celý den do kopce s převýšením 1000 m, on se pronese. Podle zpráv o počasí je v Kathmandu stéle okolo 25 - 30 stupňů. Na treku budeme postupně procházet všemi vegetačními pásmy počínaje tropy do 1000 m. n. m a konče alpínským pásmem nad 4000 m. n. m

Sobota 13.10

Scházíme se v sobotu 13.10 v odletové hale pražského letiště Ruzyně, ještě se fotografujeme a také naše odjíždějící ruksaky, které se zabalené do ochranné igelitové folie podobají jako vejce vejci a doufáme, že se s nimi v pořádku v cíli cesty příští den setkáme. V Moskvě prší a je 8 stupňů. Tranzitní prostor letiště je malý a míst k sezení poskrovnu, mnozí cestující sedí na schodech, leží na chodbách na zemi, 4,5 hodinové čekání je nekonečné- až poletíme zpátky, budeme čekat mnohem déle- celých 10 hodin. Den před odletem jsme ještě pročítali zprávy na internetu. Kathmandů je plné demonstrací proti králi, maoisté jsou nespokojeni a jejich šéf Prachanda chce provést převrat a svrhnout krále, který už vlastně stejně předal moc lidu a zemi vede ministerský předseda. Zahraniční komentáře se shodují, že se situace uklidní, vládní strany se dohodnou a k volbám snad dojde.

Neděle 14.10.

Přilétáme do Dillí na letiště Indíry Ghándí ráno ve 3 hodiny místního času, hodinky už máme tedy posunuté o 3,5 hodiny. Už se těšíme to tranzitního prostoru, abychom dospali noc. Indický úředník nás ale jen tak nepustí. Jiný úředník nás musí všechny nejdříve sepsat do seznamu, po kratší vzrušené výměně názorů obou úředníků jsme konečně po ½ hodině vpuštěni. Je to bohužel jen malá hala s několika stánky Tax Free, kde mají z jídla jen cukroví , a nějaké pití. Dva stánky s občerstvením nám musí stačit. Spát v sedě není ono a tak uléháme na karimatky a zem. Mají tu sice světelnou tabuli pro odlety letadel, ale asi nikdy nefungovala. Místo elektroniky tu fungují lidé, úředníci letiště nebo zástupci jednotlivých leteckých společností obcházejí průběžně cestující a ptají se s kým dál a kam letí. Naše společnost Air Sahara odlétá 13,15. Návštěva místního WC jen potvrzuje zvěsti o hygieně v těchto krajích a jejích následcích. Před nástupem do letadla následuje opět 3x kontrola a další razítka. Odpoledne 15.10 v 15 hodin místního času přistáváme v hlavním městě království Nepálu, v Kathmandu. To už máme posunuté hodinky o 5 a ¾ hodiny. Po nezbytném vyplnění žádostí o vízum dostáváme do pasu samolepku s vyznačením platnosti a konečně vycházíme ven. Okamžitě se na nás vrhá několik místních lidí všeho věku včetně dětí a všichni nabízejí zaručeně nejlepší odvoz do města. Nakonec vedoucí výpravy domlouvá cenu za odvoz 10 lidí- jedou s námi ještě 2 Češi, kteří však půjdou trek kolem Everestu. Do menšího auta, které už má dávno po životnosti nás nakonec natlačí 4 a do dalšího dokonce 5 a to i velkými ruksaky, které máme. Poslední z nás jede vedle na motorce- samozřejmě bez přilby. Způsob jízdy je pro nás z počátku neuvěřitelný. Jezdí se zde sice většinou po levé straně, ale jinak jak to jde. Záleží na tom jaké kdo má nervy a odvahu. Divoká jízda brzda plyn s opotřebovanou spojkou přeplněnými ulicemi vypadá zpočátku velmi nebezpečně, ale na konec si zvykáme- ono nám stejně nic jiného nezbývá. Po ulici, většinou nezpevněné hliněné místy s docela slušnými dírami, se motají krávy, psi, lidé pěší i na kolech, auta, autobusy, nákladní, rikši a vozítka tuk-tuk a všichni někam hrozně spěchají a neustálým troubením a zvoněním na sebe všichni upozorňují. Uprostřed frekventované ulice leží kráva a všichni ji opatrně objíždějí. Tvoří se samozřejmě zácpy jako u nás ve městě, ale nikdy jsem neviděla, že by někdo ztratil nervy a někomu nadával nebo se choval bezohledně, za celý pobyt jsem také nebyla svědkem žádné nehody ve městě, což mě při tomto provozu připadá jako malý zázrak. V ulicích je jedem obchůdek vedle druhého, i na ulici jezdí drobní prodejci s celým svým obchodem na dvoukoláku procházejí ulicemi a nabízí ovoce, zeleninu, většinou banány, citrony, občas oloupané pomeranče, rajčata, brambory.

Řidič nás odváží nakonec i přes náš původní protest jinam než jsme chtěli a to do svého hotelu a ne na adresu, kterou jsme udali. "jen se podíváte jaký mám pěkný hotel a když se vám nebude líbit odvezu vás kam jste chtěli" slibuje. Říká , že nás nenutí a že se pak můžeme rozhodnout, ale už teď je jasné , že to tak jednoduché nebude. Když se vrátíme z prohlídky hotelových pokojů k autu už máme vyložené věci v hotelové hale - prý už jsme se rozhodli. Jsou však velmi milí a tak je dost těžké něco odmítnout. Dvoulůžkový pokoj s teplou sprchou, a čistým povlečením na posteli to je na místní poměry luxus a navíc slibuje, že se postará o naše povolení ke vstupu do národního parku Annapurny. Nakonec se za nás i finančně zaručí, kdyby se nám něco přihodilo a potřebovali bychom pomoc helikoptéry, naše pojištění, přestože jedno z nejlepších by nám na to nestačilo.

Pondělí 15.10. Kathmandu

Ráno snídáme na terase hotelu, všichni jednotně, nepálský čaj- tj. černý čaj s mlékem, vajíčka, pár opečených brambor, dva toasty, máslo marmeláda a vycházíme na prohlídku města, případně dokoupení věcí, které nemáme nebo jsme zapomněli doma. Náš hotel je umístěn kousek od oblasti zvané Tamel - na místní poměry luxusní čtvrť s pěknými obchody. My však jdeme na druhou stranu- do jednoho z bývalých královských měst. Jedná se památkovou rezervaci a tak jako turisté musíme zaplatit vstup, místní procházejí bez povšimnutí, někteří tu i bydlí. Tato oblast se jmenuje Basantapur. Za zhruba našich 50 Kč a fotografii obdržíme legitimaci, která nás opravňuje kdykoliv během našeho pobytu do těchto míst vstoupit. Je tu všude neuvěřitelný mumraj, všichni prodávají všechno. Ženy jsou většinou oblečené do krásných látek omotaných kolem těla jako sárí, pod nímž mají dlouhé kalhoty, některé mají i evropské oblečení, žádné z nich však není vidět z nohou víc než kotníky. Mají drobný, ale souměrný obličej a většina z nich je dle našeho názoru velmi hezká. Prodíráme se davem jen obtížně, ulice je přeplněná. Máme však jednu výhodu, naši pánové jsou všichni dost vysocí a tak jsou mezi malými Nepálci vidět na dálku, neztratíme se. Náměstí starého královského města je obklopené typickými stavbami ve tvaru pagod. Povečeříme na náměstí v restauraci na střeše domu, takže máme odtud všechno na dlani. Večeře je výborná, smažené nudle se zeleninou tzv. Chowmein ( čti šoumejn) a levná - v přepočtu jen 50 Kč. Chceme platit každý zvlášť, ale to se ukáže nepřekonatelným problémem. Znovu rozpočítat a jednotlivě sečíst částky pro každého zvlášť trvá nekonečně dlouho a viditelně činí mladému vrchnímu obrovské problémy, natož teprve vrátit peníze nazpátek. Po této zkušenosti už platíme raději na celém treku i v restauracích jen všichni dohromady a Jarda vede celý pobyt účetnictví a peníze rozpočítává. Při procházce městem se nám stále někdo vnucuje, děti chtějí vyfotografovat, samozřejmě, že za to chtějí zaplatit, stejěn jako tzv. " Svatí muži" v oranžových hadrech, potření všemi možnými barvami, natahují ruku pro bakšiš. Po delším smlouvání si pronajímáme čtyři rykši a odjíždíme přes řeku Bishumati pod vyvýšeninu, kde je umístěn chrámový komplex Swayambhu. Cesta rykšou je také nezapomenutelným zážitkem v místním provozu a hlavně na místních děravých a hrbolatých ulicích, místy se už naklání na jednu stranu tolik, že už vyhlížím místo kde na ulici skončím pod ní. Vystupujeme a začínají opět dohady o ceně, kterou už jsme jednou dohodli. Konečně stoupáme po dlouhém schodišti směrem ke komplexu. Už cestou vidíme pobíhající opičky, kolem buddhistického chrámu typického kulatého tvaru jsou umístěny nezbytné mlýnky s motlitbami, které se obcházejí ve směru hodinových ručiček a roztáčejí se pravou rukou. Roztočené mlýnky se tak za vás vlastně modlí. Také si je roztáčíme, budeme jistě potřebovat, aby se za nás někdo tam nahoře přimluvil a celá výprava proběhla bez problémů, že?

Úterý 16.10. Start v Besisaharu

Dnes obdržíme od majitele hotelu potřebné povolení ke vstupu do národního parku, měníme dolary a eura na nepálské rupie a nasedáme do mikrobusu, na místní poměry velmi luxusního a odjíždíme směrem k východišti našeho treku do obce Besi Sahar. Je vzdálená asi 200 km, ale cesta místními dosti drsnými autobusy trvá mnohdy více než 8 hodin a to ještě část lidí cestuje běžně na střeše busu, protože se dovnitř nevejdou. Vzhledem k tomu, že po cestě začíná dost pršet, jsme moc rádi, že jedeme mikrobusem. Po cestě nás pěkně vytřese na místních komunikacích a brzy za hlavním městem se silnička v serpentinách ucpe a my trávíme čas popojížděním v zácpě. Náš řidič však nelení a občas začne některé autobusy předjíždět aniž by viděl dopředu, několikrát nás před čelní srážkou zachrání duchapřítomnost protijedoucího řidiče. Posunujeme se pomalu a zanedlouho zjišťujeme co je příčinou našeho zdržení několik ošklivých čelních srážek cestou a jeden nákladní vůz na stráni mimo cestu dokazují, že někdy se riskantní předjíždění přece jen nevyplatí. Konečně po 3,5 hodinách stavíme- asi u místního motorestu. Otevřená budova se střechou proti dešti hostí tak padesát místních. Máme už hlad, ale když vidíme, jak všichni hbitými prsty rukou honí po plechovém talíři zrníčka rýže s omáčkou a cpou si je do úst, chuť nás přechází - ne teď ještě ne, snad později. To je naše první setkání s Dal Bhatem - místní stravou. Kupujeme si kokosové sušenky, mimochodem docela dobré, ještě netušíme, že ty samé nás budou provázet celou cestu našeho treku. S natřesenými kostmi vystupujeme v cíli jen o hodinu dřív než autobus - jeli jsme " jen" 7 hodin namísto 8 nebo 9. V Besi Saharu si musíme hned na začátku nechat u místní vojenské hlídky potvrdit naše povolení tzv. permit a pak ještě na několika místech během putování. V místní čajovně se občerstvíme čajem a vyrážíme na cestu již " s plnou polní"- ruksaky s vybavením na celý měsíc, tj. spacákem do větší zimy ( nahoře bude lehce pod nulou), zimním oblečením a dalšími potřebnými věcmi na zádech. Za chvíli se již stmívá, je 17,30 a my nasazujeme poprvé baterky čelovky a snažíme se dohnat zdržení. Ve vesničce Khudi nám vychází vstříc hezká Nepálka a nabízí ubytování ve své lodgi. Ubytování je zde levné, v přepočtu na naše peníze stojí obyčejně mezi 30 až 100 Kč na noc. Místní spíše počítají s tím, že utratíme u nich peníze za stravu. Vedle větší dřevěné budovy stojí několik malých hliněných domečků, každý se většinou dvěma postelemi bez deky a povlečení- proto máme ty spací pytle. Tyto ubytovny se nazývají lodge ( čti lodž). Někteří domorodci na své ubytovny umísťují i hrdé nápisy hotel, které v některých případech opravdu vzbuzují úsměv. V místní jídelně se poprvé setkáváme s jídelním lístkem, který brzy umíme nazpaměť, protože až na drobné úpravy je po celém treku stejný. Polévky (rajská, česnečka, cibulačka, nudlová, slepičí) jsou většinou instantní ze sáčku, dále se nabízí asi 4 druhy rýže ( se zeleninou, vejcem, s tuňákem, nebo mix), totéž je v provedení nudle a podobně je tomu u brambor- brambory na loupačku, rozmačkané, se sýrem nebo zeleninou. Maso až na výjimku není. Místo chleba suché tenké placky zvané Chapati, nebo Tibetský chléb- což je totéž jen méně suché - spíše taková omeleta, k snídani si můžete vybrat většinou vejce na všechny způsoby, ovesnou kaši, kaši zvanou Tchampa z místního obilí nebo někdy muesli s mlékem, někdy jablkem nebo medem. Brzy si na jídelníček zvykáme. K večeři si objednáváme co jí místní celý život a to pokrm zvaný dal bhat. Má jednu výhodu oproti ostatním pokrmům. Je to mnohem větší porce, a když dojíte tak vám jdou zdarma automaticky přidat. Skládá se kopce suché rýže, mističky s omáčkou - něco jako čočková polévka a mističky s naloženou nebo vařenou zeleninou. Navíc dostanete ještě tenkou placku z těsta. Docela nám chutnalo, dali jsme si ho pak cestou ještě několikrát, ale každý den bych ho opravdu nemusela.

Středa 17.10. Dhaulaghiri

Ráno otvíráme dveře našeho příbytku a před námi se z mlžného oparu vynořuje v celé své velikosti Dhaulagiri (8167 m. n. m.). Tato hora nás bude ještě několik dní doprovázet. Příprava snídaně trvá dlouho jak je zde zvykem a tak odcházíme asi v 8,30, procházíme subtropickou oblastí, kolem nás jsou banánovníky, děti cestou nabízejí malé pomeranče a mandarínky. Nepálci jsou velice vstřícní a zákazníků si váží. Brzy se naučíme je zdravit v jejich rodné řeči: "Namaste!" a sepnout při tom ruce jako při motlitbě. Takto nás zdraví i malé děti. Dalším slovem, které se brzy v nepálštině naučíme, je děkuji - "dhanjabát". Přicházíme do hezké vesničky, všude kolem květiny, zelený trávník a keře a světe div se - uprostřed solární panel na ohřev vody. Obsluha s námi s radostí konverzuje dobrou angličtinou. Solární panel prý dostal majitel od svého rakouského přítele. Obdivuji jeho angličtinu a dozvídám se že anglicky se naučit stálým stykem s cizinci, kteří zde procházejí na treku. Inu praxe je praxe. Cestou potkáváme karavany oslíků nesoucí náklad do hor, ženy s plnými nůšemi nákladu zavěšenými na čele, kolem procházejí naložení nosiči. Děti žebrají sladkosti, ale za pastelky, které nám doporučil vedoucí výpravy, jsou také rády a většinou se pak nechají i vyfotografovat. Kolem poletují barevní motýli a velké vážky, modré, červené- ty se však vyfotografovat nechtějí nechat. Dnes končíme v 17 hodin v osadě Ghernu poblíž Syange, sprcha je opět studená a teče sporadicky, ale teče. Prostěradlo a polštář na posteli podezřele páchnou. Ještě že máme spací pytel. Doufejme, že v kuchyni mají větší pořádek.

Čtvrtek 18.10 Tal, aneb jak rychle zhubnout


Snídáme ovesnou kaši. V kuchyni to s hygienou asi také nebylo ono a tak se dostavuje obávaný průjem a kaši zajídám medikamenty na desinfekci střev a po cestě hledám, kam odskočit. Cesta docela slušně stoupá do 1700 m, je vlhko a horko, v poledne bych si raději lehla někam do stínu, není mi dobře a ještě to závaží na zádech. Raději se vzdávám oběda, stejně bych ho daleko nedonesla a pomalu sama vyrážím na cestu, zatímco ostatní čekají na polévku z pytlíku. Člověk by nevěřil, že uvařit vodu na polévku trvá skoro hodinu. Když pak vidíme hliněné ohniště místo kamen v kuchyni, kde místní lidé turistům připravují oběd, už začínám chápat. Docházím k večeru do osady Tal. Je těsně u řeky Marsiangy, kterou sledujeme celou cestu do průsmyku. Scházím ze skalnaté stráně dolů a čekám na ostatní. Za chvilku mě obklopí 3 malá děvčata. Hledám pastelky a dáváme se do řeči- opět anglicky a bez větších problémů. Dneska budeme ubytováni v luxusní lodgi. Jmenuje se "Father and son" (Otec a syn). Pokoj dokonce ze závěsy, úplně nová budova u pokoje záchod (turecký jako všude) a sprcha! Majitelé velmi hodní, úslužní a usměvaví. "Otec" je Ital, který majiteli věnoval peníze na stavbu lodge a majitele " adoptoval" jako syna. Velmi si daru váží a o svůj majetek se starostlivě starají. Přecházím na co nejjednodušší stravu - ráno placky zvané chapatti a večer suchá rýže, kterou zajídám endiaronem a zapíjím mátovým čajem

Pátek, 19.10. Koto a klouzající koupelna


Přísná dieta ve spojení s extrémní námahou jistě povede k váhovému úbytku, pro mnohé by jistě byl požehnáním, v mém případě 180 cm/60 kg to však velkým přínosem není. Vzhledem k tomu , že vedoucí výpravy, by rád mimo treku a aklimatizačních tůr ještě do základního tábora Annapurny budeme si muset přichvátnout, abychom program ( dle místního průvodce tak na měsíc stihli za necelé 3 týdny, zbytek bude rafting, přesuny autem nebo busem a prohlídky měst. Absolvujeme dnes tedy skoro dva trekové dny v jednom a na noc přicházíme do Koto poblíž Chame. Původně jsme chtěli na internet, ale jsme tak unavení a navíc od objednání večere k jejímu servírování uplynou skoro 2 hodiny. Dnes mám k večeři rozmačkané brambory s trochou cibule, jsou moc dobré a budu na ně ještě dlouho vzpomínat. Než se celá ubytovna- nás 8 a asi 10 Francouzů, vystřídá v jedné koupelně, zabere také hodně času. Původní dobrý dojem z vydlaždičkované koupelny se záchodem vystřídá spíše vztek, když přítel v chabém světle uklouzne po dlaždičkách plných neodtékajícího odpadu a rozrazí si čelo o hranu záchodu. Ještě že máme s sebou lékaře, kteří profesionálně ošetří a stáhnou ošklivě vypadající ránu. Raději se umyji u kašny na náměstí. Dnes jsme vystoupali asi 1300 m, když nepočítám, že jsme občas také klesli, abychom to zas v zápětí dohnali. Usínáme okolo 20 hodiny jako ostatně skoro každý den zde.

Sobota 20.10. Chame a internet


Vstáváme okolo 6 ráno jako vždy a po snídani kolem 7,30 odcházíme do blízkého Chame - konečně zas internet. Nikdo ho tu nečekal, také je otevřený teprve 6 měsíců, zato je tu několik nových počítačů dokonce s LCD monitory, zřejmě zas nějaký dar. Internet funguje na místní poměry docela rychle. Píšeme první zprávu z cesty domů, platíme 120 rupií za 6 minut - tj asi 40 Kč. Ještě se zaregistrovat u další kontroly tzv. "check pointu" nepálských orgánů a spěcháme dál a výš do hor. Při registraci nám moc nevěří náš věk, v padesáti je zde člověk již zřejmě téměř nad hrobem, inu není se co divit v takových tvrdých podmínkách. Dětská úmrtnost je tu vysoká, a ty co přežijí, čeká většinou tvrdý život nosiče nebo zemědělce na úrovni středověku. Úroda z malých políček se sklízí ručně, obilí se mlátí cepem a pole oře většinou pomocí kravky a dřevěné radlice na úrovni Přemysla Oráče. Strava místních je velmi jednoduchá, dal bhat, placky chapatti nebo kaše tchampa a příště v obráceném pořadí. Dosavadní cestu mezi banánovníky a mandarinkami střídají borovice s velkými šiškami a celý ráz krajiny začíná připomínat Alpy u našich jižních sousedů v Itálii. Pohybujeme se ve výšce téměř 3000 m.n.m. Také se již v noci dost ochladilo, ráno bylo jen okolo 8 stupňů. Cesta je příjemná a vede piniovým lesem a brzy se nám otvírá krásný výhled vlevo na Annapurnu II a IV, které nás teď budou doprovázet až do sedla Thorung La. Cestou potkáváme již některé známé tváře, trekaře z Velké Británie, Francouze, kteří s námi spali v lodgi a také několik českých turistů. Téměř všichni mají s sebou nepálské nosiče a místní průvodce, kteří se hlavně starají o to aby jejich svěřenci měli zajištěné dobré ubytování a dostali jídlo včas. S malým batůžkem se pak samozřejmě cestuje mnohem pohodlněji, mnozí také končí trek již okolo 14 max. 15 hodiny odpoledne a stačí si vyprat a usušit zpocené prádlo, případně se vykoupat v ještě teplé sprše. My prádlo většinou dosušujeme cestou připevněné na ruksaku, ale počasí nám přeje, slunce krásně svítí celý den a tak je přes den teplo jen na krátké rukávy a i krátké kalhoty. Dnes budeme spát v osadě Horní Pisang, který leží již ve výšce 3340 m.n.m. Přicházíme celkem včas, ještě je výběr ze tří lodgí. Procházím je a nechávám si předvést " hot shower" neboli horkou sprchu jak hrdě hlásají nápisy u všech z nich. Nad místnůstkou ve velikosti WC s dírou v hliněné podlaze je sice na střeše umístěný černý barel, který je příslibem sluncem ohřáté vody, ale majitel sděluje " voda v sudu není, došla, ale mám kbelík s teplou vodou." Ke kbelíku přidá umělohmotný hrnek a sprcha je na světě- zkrátka se s ním budete polévat. Stejně to funguje i v další lodgi. Nechápeme, proč hadici prostě nenapojí na místní kašnu, jejíž prudký proud by vodu lehce do sudu vytlačil. Zřejmě místním úřadům pro vydání licence stačí jen existence černého sudu a basta, razítko je hned. Nakonec ani kbelík s teplou vodou není k zahození, když má člověk celý den na sobě zpocené tričko. Ještě že je funkční a za chvilku ještě na těle uschne. V půl šesté se rychle stmívá a teplota rapidně klesá. Do jídelny se dvěma stoly přicházíme již v zimních bundách, s čepicí na hlavě a také s nezbytnou baterkou čelovkou, kterou si opravdu užíváme. Elektřina " přichází" z údolí až v 5 hodin odpoledne a brzy také s tím jak všichni rozsvítí také zase "odchází". Abychom viděli, co vůbec jíme, je baterka nezbytností. V oblasti je velký nedostatek dřeva, potkáváme občas po cestě ženy, které sbírají klacíky z roští nebo také zvířecí trus, který suší a topí s ním. Nikoliv však proto, aby se ohřáli, ale by si vůbec mohli uvařit. Topení je luxusem. Přesto náš ubytovatel zatápí do kamen v jídelně několika dřívky, po hodině čekání na večeři oheň uhasíná a otvory mezi prkny ve zdi se vkrádá vlezlá zima z venku. Našemu hostiteli zima zřejmě potíže nečiní, je zvyklý. Jeho malý příbytek- jedna místnost sloužící jako kuchyně, ložnice i obývák a bůhví co ještě má stále otevřené dveře. Jeho žena sedí na bobku u ohniště a válí na zemi placky chapatti k naší večeři. Konečně téměř po dvou hodinách od objednání přináší zkřehlým poutníkům večeři. Píšeme deníčky a rychle zalézáme do spacáků a zatahujeme i nejmenší skulinky, teplota bude už blízko nuly. Uvnitř díky škvírám ve zdi skoro stejná jako venku.

Neděle 21.10 Braga a příchod elektřiny


V 8 hodin konečně opouštíme lodge, je ještě dost zima, ale nás čeká pořádné stoupání. Nejdříve si prohlédneme klášter v horní části vesnice a pak již spěcháme dál . Cesta nejdříve mírně stoupá a pak klesá, aby za visutým mostem a řadou mlýnků začala prudce stoupat . Alespoň se rychle zahřejeme, ráno bylo pravdu chladné , v noci mrzlo a na verandě je jinovatka. Roztáčíme mlýnky s motlitbami. Procházíme tak jak se má po levé straně a roztáčíme je pravou rukou, tak, aby se mlýnky modlily za nás a zdárný průběh naší cesty.

Udává se, že v Nepálu žije 70 % hinduistů a 25 % buddhistů, praxe je ale taková, že je to tady hodně pomíchané. Hinduisté a buddhisté dokonce častokrát využívají ke svým obřadům stejné chrámy. Buddhismus se začal značně rozšiřovat zejména v 50. letech po příchodu Tibeťanů, kteří do Nepálu prchali z Číny.

Stoupáme po svahu do osady Ghayar -3670 m. n. m. Už je nám teplo až moc místy sotva popadáme dech, hlavně žádné rychlé kroky. Bez toho těžkého ruksaku by to jistě šlo lépe. Po cestě potkáváme místní obyvatele. Na kamenných políčkách právě sklízejí úrodu obilí a tchampy, občerstvujeme se na střeše jednoho z domů čajem a čokoládovými sušenkami, ty se jim fakt povedly. Tu a tam se objeví na zahrádce jabloň. Jablka také nabízejí po cestě někteří místní. Trochu klesáme a dole pod námi se v hlubokém kaňonu vine řeka Marsianga, která nás celým údolím provází již od začátku. Naproti stále můžeme sledovat panorame celého hřebenu Annapuren II a III a Gangapurny ještě trochu dál vrcholek Tillicho Peak. Pod ním můžeme jen tušit jeden z našich cílů - nejvýše položené jezero na světě jezero Tillicho 4919 m.n.m., průsmyk Thorung La zatím vidět není. Vcházíme do vesnice Ngawal, cedule ukazuje klášter a internátní školu - boarding school - nápisy v angličtině, jejich písmo bychom nerozluštili. Stavíme se na polední polévku a ihned nás obklopují místní děti a žadoní o propisovačky nebo pastelky, Ty už nám docházejí, dětí je tu všude opravdu hodně. Dále pokračujeme nízký borovicovým lesíkem, s barevními keříky a kocháme se stále nádhernými výhledy na panoramu Annapurny. Scházíme opět dolů do údolí náš dnešní cíl Braga (3500 m. n. m) nás přivítá jačím stádem, které ženou pastevci přes cestu do osady. Krajina je zde velmi suchá, údolí uzavírají žluté erodované skály. Největší část vesnice se schovává na úbočí skal. Domy jsou natěsnané jeden na druhém tak, že střecha spodní domu tvoří verandu horního. /plně nejvýš je pompa, uvnitř které je sbírka soch, thangk (náboženské malby) a rukopisy staré 400-500 let. Ubytováváme se v hotelu na druhé straně cesty s příznačným názvem " Yak". Konečně opravdová teplá sprcha! Má to však háček. Ve sprše není okno, a tudíž tam není vidět, elektřina bude jak jinak až v 17 hodin. Majitel nabízí svíčku a přidá i baterku. Možná je to lepší že na hliněnou podlahu nevidím, konečně později , když elektřina opět dorazí zjišťuji , že ani se žárovkou to není lepší, nesvítí ani jako 25W a navíc pravidelně zhasíná a znovu se rozsvěcuje- zatím… Při večeři v jídelně nakonec světlo definitivně zhasne , stejně jako později v dalších osadách v tomto údolí, když se přiblíží 18,30, zřejmě doba špičkového odběru elektřiny. Na večeři si svítíme baterkou čelovkou a někteří z nás přežvykují po delší době opět maso- konkrétně jačí steak. Vypadá to že jak nepatřil mezi nejmladší. Majitel nám pak nabízí místní specialitu: "dnes máme jačí jogurt". Někteří s nedůvěrou odmítnou , ale později litují a ještě si doobjednají výborný přírodní bílý jogurt- konečně nějaká změna v monotónní stravě. Večer chystáme plán na další den. Musíme začít s aklimatizací. Je důležitá, aby někoho z nás pak v průsmyku nepostihla AHN neboli akutní horská nemoc způsobená nedostatkem kyslíku v těchto výškách. Projevuje se pak bolestí hlavy, zvracením, dýchavičností v posledním stádiu pak hromaděním tekutin v těle, které končí otokem mozku či plic a neodvratným koncem. Každým rokem zemřou v Nepálu v průměru 3 trekaři na výškovou nemoc. Máme s sebou sice nějaké léky pro akutní případ, ale postižený člověk pak stejně velmi rychle musí sestoupit nebo být odnesen dolů a to za místních podmínek může být osudové, neboť je odkázán pouze na nosiče. Helikoptéra v těchto místech nepřistává a navíc ani není tak rychle k dispozici. Aklimatizace probíhá tak, že vystoupíte o maximálně 700 m výš a zase se vrátíte zpět, kde přespíte. Pokud nejsou problémy, vypravíte se další den do stejné výšky a zkusíte přespat a tak postupujete dál. Dřív mi vždycky bylo divné, proč horolezci vždycky vynesou věci do dalšího tábora a vrátí se, zdálo se mi to jako zdržování, konečně to mu rozumím. Zítra tedy vystoupíme k jezeru Ice Lake, nebo také Kicho Lake ve výšce přibližně 4400 m.n.m. Světlo opět nesvítí a přestože v uzavřené restauraci dokonce s kamny sedíme v zimních bundách je nám zima, raději si zalezeme do spacáků a pořádně uzavřeme jediný otvor.

Pondělí 22.10. German bakery a aklimatizace u Ice lake


Je pondělí a my se vydáme konečně do pořádných výšek. Vedle v tzv. německé pekárně ( German bakery) nakupujeme dobrůtky na svačinu, o kterých se nám ani nesnilo, croissanty, čokoládové dorty a jablečné koláče a tvrdý jačí sýr a dokonce něco jako chléb. Jsme na vrcholu blaha. Tuto kladnou změnu zřejmě způsobilo blízké malé letiště, které s sebou přineslo i trochu civilizace. Pak již nadšeně vystupujeme po louce nahoru, již prvních pár set metrů nám Himálaj ukáže, kdo že je tu pánem a my krotneme. Přestože jsme většinu zátěže nechali v lodgi funíme do kopce jako lokomotiva a naše kroky se rapidně zpomalují. Kdo se naučil hluboce nadechovat a méně vydechovat, tomu to jde lépe. Kdo ne, musí každou chvilku odpočívat. Jdeme, co noha nohu mine. Po čtyřech hodinách cesty se konečně objevují dvě jezera v horském údolí pod námi. Jsem právě 4600 m. n. m, všude kolem sníh, trochu sice fouká, ale svítí sluníčko a odměnou jsou nám ještě hezčí výhledy na protější hřeben nejvyššího pohoří světa. Za jezerem dohlédneme na šestitisícové vrcholky Chulu. Euforii z dosažení cíle vystřídá euforie z jídla, u jezera poobědváme jačí sýr s chlebem- úžasná dobrota. Právě přijíždí zdola dva místní mladíci na ponících. Cestu dolů hledáme jen těžko nakonec jdeme naslepo dolů ze svahu směrem k Manangu, když za 1,5 hodiny hledání trochu znervózníme konečně se objevuje ukazatel a vyšlapaná stezka. Odpoledne docházíme do Manangu osady s letištěm položené o asi 30 minut cesty od Bragy. Vítá nás zvuk bubnů místního hudebníka samouka, který sedí na střeše svého domu a koncertuje. Další lidé sklízejí úrodu a mlátí obilí cepy na svém dvorečku. Manang je znám také svým obchodním duchem, lidé odtud hodně cestují a jsou dobří obchodníci, jednak se to projevuje větším sortimentem jídla a komfortnějším ubytováním a jednak také podstatně vyššími cenami. Hledáme tedy internet, konečně ho objevuji v místním luxusním hotelu. Ano máme ho ale musíte počkat do 17 hodin až půjde elektřina. Zapomněla jsem…když si vzpomenu na včerejší blikání žárovky a následný výpadek, od nápadu napsat E-mail domů raději upouštím. Cestou na Ice Lake jsem pozorovala na louce malé horské hořce a ty bílé…malé kytičky jako v Tatrách no nemohu si vzpomenout, vůbec se mi zdá v posledních dnech, že si na mnoho věcí nemohu vzpomenout, zřejmě mi již odumírají nějaké mozkové buňky nedostatkem kyslíku. Projevily se i první příznaky nedostatku kyslíku -cestou dolů tlak v hlavě a bolesti hlavy, spravil to Ibalgin, ale hlavně sestup do 3500 m. Snad to nebude tak dramatické.


Úterý 23.10. Základní tábor pod Tilicho lake

Odcházíme, tentokrát s "plnou polní" na další aklimatizační túru, tentokrát dleší a náročnější k jezeru Tillicho- nejvýše položenému jezeru na světě ve výšcec 4919 m.n.m ceta je dlouhá bude trvat 2 dny, nejdříve se musíme dostat k základnímu táboru Tillicho , kde je také malá lodge. Tady je nebezpečí, že na nás nezbude postel. Naštěstí se cestou seznamujeme s Čechoaustralanem dobrodruhem Josefem, který jde před námi a nocleh nám zamluví ve společné noclehárně. Vyrážíme z Bragy přes most na druhou stranu řeky Marsiangy jak je naznačeno na jedné z map. Teprve asi po hodině se ukáže, že to není úplně správná cesta, je úzká, místy namrzlá, jinde poškozená sesuvem půdy, místy mizí úplně. Když odbočíme předčasně, abychom sešli na lávku v údolí, začíná být až moc dobrodružná, když se plazíme po rozmočeném břehy a visíme na kořenech vyvrácených stromů nad korytem řeky s naším těžkým závažím na zádech. To už nahlas kleju. Po strastiplné cestě zas prudce stoupáme na druhém břehu do obce Khangasar, kde nás předchází skupina, která pohodlně prošla po druhém břehu. Cesta do základního tábora má trvat asi 3 hodiny odtud, po hodině se cesta rozdvojuje. Ptáme se protijdoucích, která je lepší. Horní prý je delší, spodní o hodinu kratší a zase prý "zábavná". Brzo pochopíme ironickou poznámku. Objevuje se cedulka s upozorněním, že následující úsek je kluzký. Za chvilku se vše 100% potvrzuje, vede kamenitou sutí, kamínky stále padají a pod nohama kloužou, na jednom místě kde není kde se zachytit vede pískem doslova skluzavka a pod ní asi kilometr dlouhý suťový sráz. Se zátěží na zádech je to opravdu nepříjemné. Po 2 hodinách balancování na srázu konečně vidíme základní tábor. Jídelna má 3 stoly, povídáme s Josefem z Austrálie, původně Pražákem, který naši zemi opustil v roce 1968 v 19ti letech a začal život na druhé straně zeměkoule. Na zdi visí potápěčská ploutev a zápis o rekordu Polských potápěčů, kteří se potápěli v jezeru Tillicho... brr, myslela jsem že bude zamrzlé. Večeříme nudle se sýrem a kečupem a Josef brambory na loupačku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama