Život je pohyb Usmívající se blog pro neposedné duše

NAMASTÉ NEPAL a DHANJABAT ! ČÁST 2

27. ledna 2018 v 13:16 |  NEPÁL ANNAPURNA 2007

NAMASTÉ NEPAL a DHANJABAT ! část 2

Středa 24.10. Tilicho lake

Vycházíme ze základního tábora, spali jsme v nadmořské výšce 4150 m a mnozí již zaznamenali první potíže, budili se v noci s pocitem , že se dusí, že přestali dýchat. Voda v kohoutku zamrzla. Čistíme si zuby a myjeme se v potoce. Jdeme téměř bez zátěže, cesta prudce stoupá v serpentinách a za 2 hodiny už jdeme ve sněhu, po dalších 30 minutách přecházíme vyvýšení 5000 m a scházíme k jezeru Tillicho ve výšce 4919 m. je opět šmolkově modrá obloha, zářící sníh, zkrátka kýč! "Nádherné ticho hor…" jak zpívá Miro Žbiro, ještě několik vrcholových fotografií a zase spěcháme dál. Po pytlíkové polévce v jídelně základního tábora procházíme opět cestou v suťovém poli, už nás to tolik nepřekvapí a navíc nejhorší úseky jdeme do kopce a to jde lépe. Nejhorší úsek v kaňonu cestou nás teprve čeká, předchází nás nosič, který na čele opřený popruh od obrovského pytle přes záda- musí mít nejmíň 30kg ale spíš víc - zkušeně bez zaváhání kluzký a nebezpečný úsek prostě seběhne. Cesta je nekonečná, v 16 hod jsme konečně u úplně nové ještě nedostavěné lodge- je tu teprve 6 měsíců - nad klášterem. Majitel vypadá jako jihoamerický Indián, má dlouhé vlasy stažené do culíku a za pasem velký nůž. V prvním patře je pěkná jídelna i s kamny- ovšem chybí jim část roury do komína a tak se topit nebude, už jsme zvyklí. V 17 hodin přichází proud a 17,30 už máme na stole svíčky. Sedíme v rukavicích a čepicích a všech věcech co máme a čekáme na jídlo.

Čtvrtek 25.10. Yak Kharka bez vody

Odcházíme od Indiána, jak jsme ho pokřtili a jdeme novou cestou přes hřeben, zkratkou do Yak Kharka- osady na hlavní trekové cestě. Trochu cestou zabloudíme a předpokládané 3 hodiny se prodlouží na 4. Cestou se potkáváme s místními supy, sedí na cestě, zřejmě čekají na nás. Foto se nám bohužel nepovedlo, pták nechtěl v klidu posedět. Po prudkém klesání k řece následuje zas prudké stoupání, jak jinak, konečně se připojujeme k frekventované cestě plné turistů s batůžky, nepálskými průvodci a nosiči. Nějak tady přibylo lidí , mnozí zřejmě přiletěli do Manangu a začínají cestu zde. V osadě si dávám polévku a světe div se velký sýrový opravdový toast! Bohužel byl poslední a tak mi ho ostatní jen závidí. Pokračujeme 3 hodiny cesty do Thorung Phedi, jedno z posledních míst před přechodem sedla. O hodinu dál by zřejmě bylo lepší ubytování, ale dnešní den byl opravdu náročný, za chvilku se setmí a máme tu zamluvenou noclehárnu. Je to nejhorší ubytování co jsme zatím měli- dvě " přihrádky" nad sebou pro 8 lidí. Na můj dotaz kde je voda, nebo teplá sprcha se majitel jen směje - není žádná voda. Zato vedle jídelny je místnost s televizí, kde místní nosiči nadšeně sledují kreslený film nebo cokoliv co se dává. Je to pro ně atrakce. Jídelna je velká plná již známých tváří souputníků, skupiny Francouzů, Angličanky s průvodcem, Češi z Trutnova, náš Josef z Austrálie, turisté z Izraele a další, celkem asi 60 lidí u čtyř velkých stolů. Má to výhodu, rychle se zadýchá a tak je tu relativně tepleji. Údajně je tu prý i internet, ale už nemáme sílu. Čekáme dlouho na brambory na loupačku a velkou termosku čaje. Dá se tu ale koupit pečivo z " německé " pekárny a tak kupuji zásoby na zítra, sýrové záviny a čokoládové rolky. Dnes spíme ve výšce 4441 m. někteří z nás se moc nevyspí, stále se v noci budí s tím, že se dusí. Zítra vystoupáme ještě víš a pak už nás čeká dlouhé klesání. Noc je pěkně studená, samozřejmě mrzne, nevíme kolik je stupňů, teploměr nemáme, specielní hodinky s výškoměrem a teploměrem dlouho fungovat nevydržely. Oblékám si všechno, co mám, spím v lyžařských rukavicích a čepici, dvojích kalhotách a ponožkách, spacák s hodnotami +10/+5/-18 nějak nehřeje. Zatahuji otvor na minimum.

26.10. pátek Thorong La 5416 m


Snídáme v 6,30 jen čaj, musíme překonat 1000 výškových metrů nahoru a pak 1700 m dolů. Po cestě jsou ještě dvě čajovny. Dáváme si čas a zakusujeme pečivo. V sedle stojí již 10ti násobek než dole - 120 Rupií. Všichni jsme nějak nateklí, máme pěkné pytlíky pod očima, projevuje se hromadění tekutin v těle. Počasí nám přeje a kromě otoků nemáme žádné větší problémy, jen chůze je v těchto končinách pomalá. Ocitáme se nejvýše v našem životě - 5416 m. n. m - dosáhli jsme průsmyku Thorong La. U cedule s hromadou kamenů a poletujícími vlaječkami motliteb se několikrát fotografujeme a míříme do hlubokého údolí na druhou stranu. Před námi se rozprostírají šedé zvrásněné hory, sníh mizí již nahoře, všude spíše písek, žádné stromy, sucho. Nejbližší osada je Muktinath (3760 m) s velkým areálem kláštera který slouží jako poutní místo jak pro buddhisty, tak pro hinduisty. Přicházíme pozdě odpoledne. Svatyně jsou umístěny za zdí sostnatým drátem ve velkém areálu. Jsou tu buddhistické chrámy Gompa sarwa a Marme Lhankhang a také chrám boha Šivy a pagoda Višnu Mandir. Dle Tibetské tradice je Višnu božstvo, které chrání Tibet a převtěluje se do osoby dalajlámy. Okolo chrámu je zeď se 108 měděnými chrliči ve tvaru kravské hlavy, pod nimi probíhají věřící poutníci a nechávají se sprchovat studenou vodou. V chrámu Jwala Mai je věčný plamen zásobovaný přirozeným výronem plynu. Je to neobvyklá kombinace ohně, vody a země na jednom místě a zajišťuje Muktinathu jeho náboženský význam. Potkáváme tibetsky oblečené ženy, které nám ukazují cestu k hotelům a něco říkají a přitom se dívají na mé vyhrnuté kalhoty. Raději si je shrnuji dolů, aby mi vůbec nebyly vidět nohy, asi je to pohoršuje. Ubytujeme se v menší lodgi ve dvoulůžkových pokojích a konečně se zas můžeme vysprchovat, na terase je hezky jen dokud svítí sluníčko. Zasklená část lodge je plná květin a kaktusů. Večer v jídelně je opět zima. Jídelna je zatím nejhezčí jakou jsme dosud viděli, dokonce i vybavená dřevěnou skříní s nádobím a sklenicemi. Na stole je dlouhý těžký ubrus sahající až na zem. Sedíme u stolu a čekáme na večeři, tu přibíhá malé asi 6tileté děvče s pánvičkou a mizí pod stolem, vybíhá na druhé straně a celá akce se ještě 2x opakuje. Jsme zvědaví a odkrýváme ubrus, nebyl to dobrý nápad, zpod stolu se kouří a my se začínáme dusit. Vracíme ubrus a konečně chápeme místní způsob vytápění, se kterým se ještě budeme v tomto údolí setkávat. Pod stolem je nádoba se žhavými uhlíky z kuchyňských kamen. Stolovníci si tak pěkně ohřívají nohy a tolik nemrznou. Malé děvče je umazané od uhlí hlavně bosé nohy má dost černé, říkáme jí tedy Popelka. Popelka ráda laškuje s mužskou částí výpravy, přináší jídlo a pak ho nechce vydat, stále se směje.

27.10 sobota Muktinath a měsíční světlo

Lodge se jmenuje Hotel Moonlight - tedy měsíční světlo. Příznačný název - měsíc je právě v úplňku a protější panorama hor za ranního svítání se svítící bílou koulí nad vrcholky hor tvoří magický obrázek, který musíme zvěčnit.

Procházíme klášterní areál, fotografujeme poutníky koupající se v malých bazénkách a "sprchující" se věřící pod 108 chrliči a pokračujeme dál do údolí řeky Kali Gandaki. Ranipauwa - městská část Muktinathu je plná hotelů, je tu také velký buddhistický klášter, bohužel však zavřený. Na ulicích mají ženy rozložené stavy na tkaní krásných barevných šál a přikrývek z jačí vlny, stánky se suvenýry v podobě modlitebních mlýnků, kouzelných hrajících misek, náhrdelníků, zvonků a dalších věcí. Nesmíte se ani koutkem oka podívat jinak jste ihned polapeni a je uměním odolat tak úžasným nabídkám nejvýhodnější koupě, počáteční cena je obvykle asi trojnásobně nadsazená, bez smlouvání to nejde a ani se s tím nepočítá. Máte- li trpělivost a čas brzy si zboží můžete pořídit za 1/3 ceny. Ohlížíme se ještě několikrát zpět k sedlu a míříme do údolí, samý písek a štěrk- naproti je pěkně vidět vrásnění a jak se zde zemské desky proti sobě kdysi zvedly. Pod sebou nalevo sledujeme opět Dhaulagiri a pohoří Nilgiri a napravo vstup do přísně chráněného údolí Mustang. Procházíme malým městem s hradem a opevněním Kagbeni. Najednou se ocitáme téměř v civilizaci, jsou tu malé obchody, kavárna s internetem, o kus dál Yak Donalds a dokonce malá samoobsluha! Kupujeme jačí sýr, který majitelka a prodavačka zároveň po ukrojení hodí na špinavý pult a pak zabalí do ubrousku. Za 200 g sýry 2 malé chlebíky a tyčinku Mars a Coca colu platíme však v přepočtu asi 200 Kč. V ubytovně pokojík s kobercem a vlastní teplou sprchou a dokonce evropský nikoliv turecký záchod. V jídelně je teplo a jídlo přináší téměř na čas. Procházíme městečkem. Gompa ze 17 století uplácaná z hlíny přežila do dnešních dnů. V úzkých uličkách připomínajících středověk se nás vrhají malé smějící se dědi a tvrdě vyžadují nějaký dárek, pastelky už dávno došly a tak kupujeme v krámku balonky, ty jsou na 3 místě za sladkostmi a psacím náčiním. Potkáváme domácí zvířata na každém kroku, telátka, psy, slepice, krávy a další. Psi většinou nehnutě leží na zemi, žádné útoky, jak nás strašil průvodce, se nekonají. V Mac Yaku ( něco jako Mac Donald) nacházíme internet a spojujeme se s domovem. Nejobávanější část cesty máme za sebou.

28.10 neděle, Kali Gandaki a civilizace?

Nakupujeme vodu a odcházíme širokým údolím řeky Kali Gandaki do Jomosonu s plánem ubytovat se co nejdál, chceme ujít tak 25 km. Nabízí se nám impozantní pohled na různobarevná políčka a okolní horské velikány, počasí je ideální. Ostatně měsíc listopad je podle statistik nejsušším měsícem, také proto je zde nejvíce turistů v roce. Fotografujeme nádherný obrázek, navlas stejný pak později objevím na pohlednici v obchodě. Na polích se setkává středověk s dneškem v podobě chudého zemědělce s kravkou a rádlem orajícího svůj majetek a o kus dál již druhý obdělává své pole traktorem. Tu a tam se v kamenném údolí objeví i terénní auto. Všechny tyto vymoženosti se sem dostali v poslední době díky velkému letišti v Jomosonu. Jiná možnost není než techniku dopravit letadlem. Na konci po několika kilometrech se údolí totiž opět uzavírá, silnice končí a jedinou dopravu tvoří nosiči na úzkých stezkách v subtropickém a tropickém pralese, kde ani oslíci nemají šanci.

Občerstvujme se jablky, které nám věnovala majitelka ubytovny v Kali Gandaki, po dlouhé době zase ovoce a tak si je vychutnáváme. V korytě vrávoráme po různě velkých kamenech, některé z nich jsou úplně černé a ohlazené léty na kulaté oblázky. O kus dál sedí dvě ženy a zabývají se rozbíjením právě těchto kamenů. V některých se nachází zkamenělé otisky drobných zvířátek, která kdysi před mnoha tisíci léty žila na dně moře, které se tu rozlévalo. Jsou to tak zvané saligramy. Hledáme také, tu a tam někdo najde, jen to stálé ohýbání a zvedání se zátěží na zádech nás už namáhá a zdržuje. A tak nakonec využíváme nabídku místní ženy na prodej krásných exponátů s otiskem šnečka. Po delší scénce se nakonec domlouváme na přijatelné ceně, přítel si kámen přidává do ruksaku, trochu se mu přitíží, ale už nemusíme hledat. Přicházíme do Jomosonu s areálem internátní střední školy, vojenskou posádkou a kamennými domy, které už jako normální dům vypadají. O kus dál můžeme pozorovat probíhající výstavbu takového domu. Zaujal nás zvláště postup, při němž se staví zeď, kterou tvoří z části již dřevěná " vestavěná" skříň a teprve pak se pokračuje se stavbou stropu. Musíme se opět zaregistrovat na check pointu. Jsou zde již novější obchody s větším sortimentem, dokonce i jakási opravna obuvi. Mnozí místní však i zde chodí v žabkách nebo bosi. Usedáme do restaurace patřící k letišti, je přímo komfortní a také výběr jídla se mění, je mnohem větší a jídelníček obsahuje různá evropská jídla, jen dal bhat nemohu najít. Pozorujeme přistávající malá letadla, přistávací dráha je krátká a hned vedle se údolí zvedá strmě k vrcholům šestitisícovek. Pilot nemá mnoho prostoru na přistávací manévr. V Jomosonu se již projevují veškeré průvodní znaky civilizace, lidé již nejsou tak milí a nezdraví při setkání jako dosud, nevyptávají se, kam a odkud jdeme - ano to už je město, přestože malé. Po obědě se najednou začíná zvedat vítr, který náhle nabírá na rychlosti, až jeho poryvy přesahují 100 km v hodině. Fouká bohužel údolím zdola proti nám. Potkáváme tři ženy, které mají na zádech naložený obrovský náklad suché trávy nebo obilí, vítr se do nich opírá, naštěstí do zad ale i tak mají co dělat aby neupadly. Jsou však na rozdíl od nás u cíle zatímco my máme před sebou ještě několik hodin a jdeme proti. Už je mi jasné proč zde mnoho lidí nosí přes obličej roušku, vítr výři drobný písek, který tím pádem máme všude, a také v ústech za chvilku křupe mezi zuby. Vážu šátek přes obličej a napínám síly proti větru. Jde to ztuha, vítr s námi pěkně lomcuje a naše rychlost se snižuje zhruba na polovinu. Později se dozvídáme, že odpolední vichr je zde běžným jevem, který je zřejmě způsoben rychlým ohřevem vzduchu přes den a jeho rychlým postupem údolím nahoru a výměnou se studeným. Znalí tedy chodí jen dopoledne. Původně jsme plánovali ještě 15 km, ale jsme rádi, když dojdeme zhruba polovinu do obce Marpha. Vesnička charakterizovaná jako vesnice jablečných sadů. S jablky ve všech podobách se setkáváme všude. Jablečné dorty, záviny, čerstvá i sušená jablka. Škoda, že za hranicemi tohoto města už nejsou nebo jen sporadicky a za přehnané ceny. Vysoko nad obcí na skále září bělobou trojúhelník Rhisum Gompy. Ubytováváme se v lodgi Sněžný leopard. Doufám, že cestou žádného nepotkáme, přesto že tu údajně žije. Teplá voda po 24 hodin, kterou hlásá poutač, končí zhruba v 18 hodin. Na procházce městem míjíme jeden obchod za druhým se suvenýry, je tu také " water station" neboli vodní stanice, kde si lze dočepovat čištěnou vodu do vlastní nádoby, samozřejmě za příslušný poplatek. Je to šetrnější k životnímu prostředí, které dříve při neexistenci odpadového hospodářství bylo velmi znečištěno plastovými obaly od vody. To se teď zlepšilo, také se objevily odpadkové koše, nemám, však iluze o tom kde končí jejich obsah. Většinou všechno končí v korytě řek. Uprostřed obce stoupáme ke klášteru Tashi Lha Khang Gompa . Místní jsou velmi nábožensky tolerantní, nikdo z nás se v místní směsici náboženství a božstev příliš nevyzná a tak si čteme v průvodci. Lámaismus, který zde mimo jiné vyznávají je tibetská forma buddhismu. Marpha je charakteristická domy s plochými střechami, na nichž se suší všechno možné ale hlavně dříví na topení, dále pak prádlo, úroda atd. Procházíme uličkou s krámky, kombinace obchod s knihami, pohledy, pochutinami a pitím a opět je tu " Water station" pro naplnění našich láhví čistou vodou. A pak už jen samé rámky s tkanými šálami z jačí vlny, šálami a šátky bavlněnými a hedvábnými, různých velikostí ,s náhrdelníky, náramky a dalšími ozdobami a samozřejmě je tu plno různých modlitebních mlýnků, zvonečků, pouzder na vonné tyčinky a zvukových misek. Večer probíhá, jako vždy čekáme asi 3/4 hodiny, můžeme však vybírat z více jídel. Přibylo fazolové buritto a lasagne. Faktem ovšem zůstává, že, i když si objednáte několik dní za sebou stejné jídlo, pokaždé dostanete něco jiného, protože představy kuchaře o pokrmu se někdy značně liší, až se divíte.


29.10. pondělí , Kalopani a luxusní lodge

Plán cesty je Marpha - Kalapani - zatím stále klesáme .Dnes míříme nejdříve do Tukuche, kde se má konat festival. Na konci osady rozděluji škemrajícím dětem balónky, které jsme nakoupili v Kagbeni. A mají z nich radost. Ráz krajiny se opět mění a včerejší poušť střídá nejhlubší údolí světa s širokým kamenným řečištěm protkaným několika toky tentokrát však obklopeným lesy ,které svým rázem připomínají naši Šumavu Zadumanou náladu šumavského lesa ještě umocňují mraky, které se válí nízko nad námi. Pohybujeme se stále v nadmořské výšce okolo 2500 m. n. m., avšak okolní 4-5tisícovky jen tušíme natož teprve Annapurnu a další, které nám úplně zmizeli z dohledu. Cestou z Marphy, která rychle ubíhá, mě oslovuje skupinka 3 mnichů. Nejstarší z nich mi sděluje, že jdou také na festival do Tukuche, který se každý rok koná v jiné osadě a je velmi oblíben. Mniši se od rána modlí a bubnují a po malé přestávce v poledne začne hlavní program, kde budou v maskách tančit. Na mnicha prý studuje 11 let, ještě mu chybí 2 roky. Bohužel vzhledem k našemu plánu program nestihneme. Od našich trutnovských přátel se pak dozvídáme, že jsme vážně přišli pěknou podívanou. Pohlavní ulici pobíhají školáci, všichni oblečení ve stejných pěkných uniformách. Část naší skupiny hledá místní palírnu ovoce, ale je kvůli slavnosti uzavřená. V poledne se stavíme na jídlo v Larjungu, je překvapivě rychle připravené a je to domácí dobrá strava- žádné instantní polévky. Člověk vážně nikdy neví co se bude pod stejným názvem jídla skrývat - tentokrát to bylo milé překvapení. Kousek za osadou se cesta ztrácí v řečišti Kali Gandaki a nám nezbývá nic jiného než se studenou vodou probrodit. Ostatně tak činí všichni, noříme se hluboko do proudu vodu těsně pod okraj krátkých kalhot a postupně nám nohy v ledové vodě mrznou. Ani karavaně oslíků se nechce. Dno je plné kulatých kamenů a tak se někteří z nich brzy válí ve vodě. Pro některé turisty je to ohromná atrakce a pořizují dokumentární fotografie. Ještě že máme hůlky, které nám pomohou držet rovnováhu. Další část připomíná spíše pochod kolem vypuštěné Hracholuské přehrady.

Břeh hustě poset malými staveními mnohdy připomínajícími chatařskou oblast. Kolem 16 hodiny vcházíme do vesnice Kalopani. Hned v prvním stavení nás láká mladá Nepálka do své lodge , která vypadá velmi nově a její součástí je i malá pekárna - "German bakery" - tedy opět dobrůtky jako skořicové rolky, čokoládové croissanty čokoládový nebo jablečný dort nebo závin. Cena je za noc 60 Rupií to je 20Kč , WC je však na dvorku společné a tak pokračujeme a ubytujeme se o pár metrů dál ve větším komplexu budov, opět zářících novotou ve stejném stylu jako předchozí, dokonce s hezkou květinovou zahrádkou, všude je uklizeno. Pokoje jsou přepychové, koberec, vykachlíčkovaná koupelna s WC a zrcadlem, před koupelnou žabky, několik světel, čisté povlečení, připadám si jako v hotelu na Šumavě, všude kolem hustý jehličnatý les, mraky se válí těsně nad námi a za chvilku začne poprchávat. Majitelka nás žádá, abychom se zuli před pokojem, rádi jí vyhovíme. Požaduje 700 rupií za dvoulůžkový pokoj,nakonec se domluvíme na 300 rupiích ( 100 Kč). Poprvé dostáváme objednanou večeři na čas, připadáme si jako v jiném světě. A opět je tu velký obdélníkový stůl s těžkým ubrusem a nádobou se žhavými uhlíky pod ním na ohřátí nohou. Jídelníček je opět rozšířen zřejmě díky kuchařským předpisům od předchozích návštěvníků. Objevují se lasagne a další italské a švýcarské speciality.. Objednám si "Annapurna´ s discovery" neboli Annapurnský objev. Dostávám velký talíř, uprostřed rýže smíchaná se zeleninou, okolo rozmačkané brambory jako bramborová kaše, navrch kousky jablek polité sýrovou omáčkou- zvláštní kombinace , ale skutečná dobrota.Na závěr kupujeme ještě naše oblíbení čokoládové sušenky "Made in Nepal" zvané Bonbons . U stolu sedíme se skupinou právníků z Anglie , mají prý také kancelář v Praze Na Příkopech. Mají s sebou 3 nosiče, každý z nich nese 35 kg.

30.10.úterý, horké prameny v Tatopani

Po nezbytné registraci u policie odcházíme směrem k Tatopani- budeme stále ještě klesat z 2530 až do výšky 1190. V noci pršelo, ale teď se již otepluje a občas vykouknou i vrcholky Annapuren., stále se otepluje, sledujeme tok řeky Kali Gandaki a klesáme postupně do tropického pralesa. Krajina se proměňuje, objevují se políčka s rýží, banánovníky, citroníky a mandarínkovníky. Že budou brzy vánoce nám připomenou květy vánočních hvězd jen s tím rozdílem že tady jsou vysoké 2-3 m. U domů kvetou obrovské stromy ibišků, potkáváme opět karavany oslíků, nesoucích všechno možné, kromě krabic se zbožím nosí i celý kurník slepic v ocelových klecích. V některých obcích jsou na ulici tvořené velkými kameny připevněny na zemi popruhy, ke kterým se oslíci přivazují, když čekají na náklad. Cesta je nepříjemná , kamenitá vydlážděná spoustou kočičích hlav, na kterých se zvrkávají nohy. Cestou potkáváme několik velkých supů živících se zdechlinu oslíka, který uklouzl na svahu a spadl do propasti. Při občerstvení se ke stolu nahrne několik velkých psů , nás si moc nevšímají, ale na sebe navzájem dost vrčí, nikdo je nezná a nikomu nepatří. O kus dál si hraje malá opička přivázaná na řetízku s jablkem a stále při tom piští. Cesta po kamenech do údolí je úmorná, kousek před cílem zaslechneme výbuchy, zastaví nás několik místních mužů, abychom počkali, že dělají novou cestu. Jeden z pracovníků začne zakládat pod kámen, kde máme odložený ruksak něco jako výbušninu, raději ještě zacouváme. Po výbuchu s oblakem prachu je cesta opět volná. Cestou potkáváme Nepálce s běžnou lednicí na zádech, popruh přes čelo, jak je zvykem, jiný nese opět několik spojených klecí se slepicemi na zádech a další obrovský kus vlnitého plechu na střechu. Ubytováváme se v hotelu Himalaya a jdeme obhlédnout místní horké prameny. U řeky jsou dva bazénky s horkou vodou, pro mě až příliš. Je to místní atrakce a několik turistů odpočívá a ohřívá si zmožené svaly. V zahradě hotelu je velká restaurace, stoly obklopují velké stromy s mandarinkami, citrony a ibišky. Už je zase teplo a vzduch je plný vlhka. Výběr jídla je větší než obvykle na naše přání dokonce vyrobili čokoládový dort se jménem vedoucího výpravy- má dnes narozeniny. Musíme se posilnit zítra nás čeká pěkné stoupání.

31.10 středa, stoupání do Gorepani a Maoisté

Tak jsme si pár dní odpočinuli a dnes musíme vyšplhat z 1190 m zpátky do 3102 m. K snídani si dáváme nápoj Lassi - jogurtový kysaný nápoj - výborná věc, ovesnou kaši a toasty s medem. Je horko, před lanovým mostem přes řeku potkáváme dlouhou karavanu oslíků, místních "tiráků" zajištujících veškerou dopravu ještě kromě nosičů. Je jich asi 50 a my musíme počkat, až všichni přejdou, most je úzký, neprošli bychom vedle zvířete ověšeným velkými balíky po obou stranách. Za mostem se podle předpokladu cesta začíná prudce zvedat a vede prakticky celý den po kamenných schodech různé výšky, jde nám mnohem hůř než po běžné stezce. Trekařů a nosičů potkáváme mnoho. Stále prudce stoupáme, banánovníky a citroníky se pomalu začínají vyměňovat za úrodnou zelenou krajinu rozdělenou na nekonečné množství malých políček. Pěstuje se tu hlavně obilí, tu a tam brambory, kukuřice. Kolem poledne je stále velmi vlhko a horko, ale políčka střídá stinný prales rododendronů - ale žádné keříky - staré obrovské stromy! Musí to být nádhera, když na jaře kvetou. Stromy jsou porostlé mechem a lišejníkem, obklopené vysokým kapradím. Každou chvilku máme možnost spočinout na velké kamenné lavici specielně uzpůsobené pro nosiče, tak aby si mohl opřít svůj náklad. Cesta stále stoupá a je nekonečná, po 15 hodině jdeme už jen silou vůle. Chvílemi si připadám jako ten oslík, jen mě zatím nikdo nepopohání holí. Když se ohlédneme, odměnou je nám pohled na impozantní západní stěnu Dhaulagiri obklopenou mraky. Téměř před koncem cesty, která se i přes naše nezměrné úsilí protáhla na 7 hodin oproti udávaným 5, stojí uprostřed cesty stoleček s rudou vlajkou a u něj Maoisté. Předávají nám leták o těžkém boji pracujícího lidu Nepálu proti útlaku monarchie za demokracii lepší budoucnost sociálně spravedlivou. Dlouhý leták nápadně připomíná formulace bývalé KSČ v naší zemi v dobách, kdy stála v jejím čele. Žádají nás o dobrovolný příspěvek, za který dostaneme potvrzení, že jsme zaplatili. Při vzpomínce na socialistickou minulost naší země se ve mně vzmáhá odpor. Nechceme mít ale nepříjemnosti a tak dáváme drobné bankovky, co máme. Odmítají s tím, že je to málo. Dobrá, ber nebo neber. Ukládám i peníze zpátky do kapsičky. Nejistý Maoista vyhrožuje, že budeme mít zítra problémy. Hlavně, že se jedná o dobrovolný dar! Po pár minutách se konečně ocitáme v malé osadě v průsmyku Gorepani. Vítá nás několik trekařských ubytoven s honosným nápisem hotel. Náš "hotel" je postavený z překližky a tak se celý otřásá při každém pohybu a také dobře slyšíme co říká soused ve vedlejším pokoji, jakoby to stěna ani nebyla. Pravda výhled by byl z okna krásný, ale právě se obloha zatáhla šedými mraky. Uprostřed jídelny hliněná kamna, kolem sušáky na prádlo a několik choulících se poutníků. Jsme ve výšce téměř 3000 m a je chladno, na řadu přichází opět zimní bundy a teplé kalhoty. Po cestě jsme koupili jačí sýr. Chlapík zkušeně odřízl asi 150 g, oznámil cenu za 200, čekala jsem zvážení a zabalení, ale marně. Hodil kus sýry špinavou rukou na ještě špinavější stolek, raději jsme ho bez obalu dali do mezi prádlo do ruksaku. Ještě bychom potřebovali chléb. V Gorepani se prodává všechno možné, hlavně suvenýry, baterie všeho druhu, filmy, dokonce i dort, pití… ale chleba nebo něco podobného ne. Nakonec to vzdáváme a přikusujeme kokosové sušenky. Máme toho dnes všichni dost a to zítra budeme vstávat již v 4,45, abychom byli včas na východu slunce.

1.11. čtvrtek, svítání na Ponn Hillu


Jen neradi vylézáme z teplých spacáku ještě za tmy, nasazujeme baterku čelovku a vydáváme se spolu s ostatními turisty všech národností v dlouhé řadě po kamenné cestě na Ponn Hill . Po asi 3/4 hodině docházíme k rozhledně kde se výšce asi 3200 m už se tlačí hromada lidí. Hvězdy svítí a ze tmy se vynořují pomalu bílé vrcholky Dhaulagiri a Annapurny. Pod námi všude narůžovělé mraky. Pohled je to úchvatný, ale poněkud ho ruší mas lidí s cvakajícími fotoaparáty. Vracíme se na snídani a vydáváme se na cestu do Chomrongu. Stoupáme stále výš pralesem , tu a tam se vynoří z mraků vrcholky hor. Počasí se zkazilo, a my putujeme pralesem nejdřív dlouho na horu a pak opět do údolí, Na prastarých velkých rododendronech visí mech a různé parazitující rostliny. Obrázek pralesa je naprosto dokonalý, malé vodopády, dravý potok, prostorné stromy poskytující stín, všude vlhko a v nižších polohách i dost teplo. Údolím potoka přicházíme k Banthati. Malá osada je plná turistů, tady už naše cesta navazuje na kratší oblíbené treky nedaleko města Pokhara. Dnešní etapa vede stále pralesem, střídáme výstupy s klesáním a hory díky mrakům jen tušíme. Najednou slyším praskání větví a kousek přede mnou po stromech skáčou opice velikosti člověka, naštěstí jsou plaché. Vcházíme do oblasti bez lesa, všude samá malá políčka na stupňovitých terasách a chudá obydlí kolem. Vybíráme si jednoduchou lodge s hospodářstvím a rázem se stáváme místní atrakcí. Asi tu už dlouho nikdo nebydlel a tak se za chvilku seběhne několik místních, aby nás z dálky pozorovali. Objednáváme večeři u majitele, jeho asi 13letý syn se pak vydává na nákup potřebných surovin do údolí, asi si pěkně počkáme. Teplou sprchu zde opět představuje kbelík s teplou vodou. Jsem za ni vděčná. Ptáme se syna, zda a kam chodí do školy. Říká, že do Chomrongu. Jsou to 2 hodiny cesty do pořádného kopce.

2.11. pátek, rozdělení skupiny


Naše skupina se rozděluje. Dva z nás se rozhodli ještě i v časovém stresu "doběhnout" do základního tábora pod Annapurnou, my dva jsme se rozhodli tábor vynechat a zvolili jednu z delších tras do cílového města Pokhary a zbývající čtyři se vydali také směrem k Annapurně s tím, že se asi v polovině cesty, v bambusovém pralese otočí a půjdou zpět. Loučíme se a odcházíme do Jhinu Danda. Cestou přecházíme zelené stráně, hluboká údolí a terasy malých políček, roztroušená stavení se střechou ze slámy a kamenným dvorkem. na úzké cestě míjíme několik býků. Na polích jsou ještě místy nesklizené plodiny, na mnohých najdeme vysokou trávu s chlupatými palicemi. Toto obilí z domova neznám, dozvídám se, že je to millet neboli proso. Na jídelníčku se pak někdy nachází tmavá kaše z jáhel zvaná tchampa, což je vlastně loupané proso. Místní prý ji používají pro snížení teploty, když onemocní. Je velké vlhko, vyprané ponožky připevněné navrch ruksaku už schnou druhý den a stále nic. Procházíme úzkou cestičkou lemovanou bambusy a starými rododendrony a různými dalšími rostlinami, botanikovo srdce by zaplesalo. Já poznávám zaručeně jen žlutooranžové květy aksamitníku jinak zvaného také afrikán . Těch jsou plné zahrádky, místní děti z nich pletou dlouhé náhrdelníky a nabízejí je se zpěvem procházejícím turistům očekávajíce nějaký bakšiš. Místí lidé otrhávají jednotlivé lístky aksamitníku a skládají je do různých ornamentů na posvátných místech, kde slouží jako část oběti bohům spolu například zbytky od oběda. Občas se v zahrádce objeví i pelargonie a jiřinka. Přicházíme do Jhinu Danda malé osady s teplými prameny - hot springs. Odpoledne pak strávíme naložení každý v jednom z malých bazénků u dravé řeky s vodou teplou asi 37 stupňů.

3.11. sobota, Deurali

Ráno je opět čisté nebe na konci hlubokého údolí vedoucího do ABC - neboli Annapurna Base Campu- tedy základního tábora Annapurna jih ( 4095 m)- vykukují zasněžené vrcholky Hiun Chuli - 6441 m. My však putujeme dolů do údolí a vybíráme si delší cestu do 1,5 milionové Pokhary. Informační tabule udává cestu na 11 hodin. Rozdělujeme si ji tedy na dva dny. Procházíme opět tropickou částí s banánovníky. Míjím velké modré zvonky, keříky žlutých drobných orchidejí, bambusy a opět rododendrony. Můstek přes potok vytékající na konci malého vodopádu je ještě starý dřevěný. Stoupáme mezi políčka, kde místní právě sklízejí úrodu a suší ji na svých dvorečcích. Cestou potkáváme výpravu asi 30 teenagerů z Anglie, skupinku Japonců v černých rukavičkách (asi kvůli hygieně, ale jíst budou v místní restauraci stejně jako my a tak jim to proti průjmu asi nepomůže) a také nosiče s obrovským skořepinovým kufrem na zádech, jehož váhu drží jako vždy popruh uvázaný přes čelo drobného Nepálce. Za ním cupitá po cestě tvořené různě velkými schody z naskládaných kamenů drobná Indka v žabkách v dlouhém sárí a se slunečníkem nad hlavou. To jsem tedy zvědavá kam až dojde a bez úrazu. Ani v pohorkách se nejde po takové cestě nijak pohodlně. Vcházíme do mraků v malé osadě Deuralí ve výšce 2140 m. n. m. Za normálních okolností by odsud byl nádherný výhled na okolní velikány, ale počasí nám nepřeje. Deuralí znamená průsmyk. Také je v okolí osad tohoto jména více. Jsou tu tři skromné lodge vedle sebe, ani elektřina tu není, zato majitelka je velmi milá a pozorná. Mytí se odbývá opět v " koupelně" s dvěma kbelíky - teplá a studená voda. Těsně u toalety stojí nádoba s vodou, v domnění že je to voda na mytí si umyji ruce, později se ukazuje, že je to dřez na nádobí, když u něj za tmy se svíčkou sedí malá Nepálka a omývá ve studené vodě zbytky jídla. Seznamujeme se s mladou francouzskou rodinou s ročním chlapečkem. Jsou v Nepálu služebně, pomáhají zakládat a provozovat centra pro opuštěné a týrané děti, což je zde prý častým jevem. Dozvídáme se konečně, k čemu slouží několik vysokých spojených bambusových tyčí, kterých jsme si všimli tento týden v několika vesnicích. Tento týden je totiž svátek Dasain, který se slaví ve velkém rodinném kruhu a tyto tyče slouží k zavěšení houpačky pro děti. Přitom výška mnohých z nich je až 9 metrů.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama