Život je pohyb Usmívající se blog pro neposedné duše

NAMASTÉ NEPAL a DHANJABAT ! ČÁST 3

27. ledna 2018 v 13:16 |  NEPÁL ANNAPURNA 2007

NAMASTÉ NEPAL a DHANJABAT ! Část 3

4.11. neděle POKHARA


Před odchodem dostáváme účet , stojí na něm datum 16.7.2064! Datum v Nepálu se počítá od doby, kdy tak rozhodl v dávných dobách jeden z vládnoucích králů. Nový Nepálský rok začíná někdy na jaře a počet měsíců je také odlišný. Jen počet dní v týdnu a v roce se kupodivu neliší. Hory nejsou vidět jen kousek vrcholku Hiun Chuli , je to zřejmě poslední rozloučení s Himálajskými velikány..Po půldenním putování z kopce převážně po kamenném schodišti přicházíme do Phedi ( 600 m). jakmile setoupíme z posledního schodu už jsou tu " naháněči" a tak nakonec nečekáme na autobus a odjíždíme taxíkem do Pokhary. Pokhara je sice jen pár kilometrů vzdálená, ale auto nejede rychleji než maximálně 60 km/h, ale přesto nám po cestě několikrát hrozí čelní srážka s protijedoucím vozidlem, protože řidič troubí předjíždí , i když nemá volno , jak je zdejším zvykem. Prvních 10 minut to vypadá, že ani nemá více rychlostí nebo snad automatickou převodovku? Později přece jen za podezřelého rachotu přeřazuje na vyšší rychlostní stupeň. Po cestě se staví v místním pneuservisu a nechává mu na dvorku náhradní kolo s tím, že se staví. Je to malá garáž s několika ojetými pneumatikami. Ubytováváme se v doporučeném hotelu. I tady světlo mezi 18-19 hodinou zhasíná a nahrazují ho svíčky. Odpoledne jsme udělali velký nákup suvenýrů, mlýnků a misek, náhrdelníku a trička s vyšívaným nápisem Thorung La. Krámků s vyšívanými tričky po ca 150 Kč je tu hromada a všude vám vyšijí, co si budete přát a to i více triček do druhého dne. Za strojem sedí převážně pánové a nepřetržitě vyšívají.


5.11. Pondělí, Nejezte maso, obzvlášť ne, když na něj nevidíte !


Dopoledne měníme pokoj za pokoj s oknem - ten včerejší měl výhled do chodby a nedal se větrat a tak jsme celou noc měli puštěný ventilátor. Je tu totiž opět velké horko. Dáváme si snídani před hotelem a pozorujeme, jak se město probouzí. Začíná tak okolo 8 hodiny, kdy přicházejí první prodejci a ometají nejdříve chodník, který smetou sousedovi před jeho krám pak stejným koštětem ometají štít obchodu na nakonec i stolek pro hosty. Začínají jezdit auta, autobusy, jezdit zelináři s dvoukolkami a chodit lidé a mezi tím se procházejí krávy. Na rušné křižovatce jsou dva sloupy rozvodu elektřiny, které nás fascinují. Sloup je omotán množstvím různě silných kabelů, které pak volně a různě vysoko visí nad silnici. Je to trochu problém, když pak jede autobus s cestujícími na střeše, je třeba včas sehnout hlavu. Pokhara leží u jezera Pheva po, kterém Vás dopraví místní pramice. Procházíme městem, obcházíme jezero a stoupáme lesem na vrchol kopce nad jezerem, kde září bělobou do dálky velká Stupa světového míru. Je právě v rekonstrukci. Na každou světovou stranu se dívá jeden Buddha, japonský, čínský, thajský a nepálský. Barvy září novotou a lesk pozlacených částí krásně svítí. Do dálky není moc vidět, jak je vzduch prosycen vlhkostí. Stavíme se v místní restauraci, obsluhující chlapec rád konverzuje a tak se dozvídáme něco o systému školství. Děti chodí do školy již od 3 let a to 8 let. Poté píší jakési testy, aby dokázali znalosti psaní a čtení a pokud získají potřebný počet bodů mohou studovat ještě další 2 roky. Podle jeho vyprávění to vypadá, že většina končí na úrovni páté třídy. 9 a 10 třída je už secondary school tedy něco jako střední škola. On ačkoliv vypadá inteligentně a mluví obstojně anglicky, zkoušku nesložil a prý také rodina neměla peníze na další studium. Scházíme dolů k jezeru a zpět jedeme pramicí. Dáme si mangový džus v zahradní restauraci mezi banánovníky a slunečníky u jezera a pokračujeme v prohlídce obchodů. Je tu dokonce samoobsluha, ale mléčné výrobky tam neseženete. Na můj dotaz kde lze koupit curd - místní obdoba jogurtu, mě posílají naproti k zelináři. Ten odchází do zadních prostor a z lednice vyndává igelitový pytlík s bílým přírodním řídkým jogurtem. Jiné krámky jsou plné trekařských potřeb, ruksaků a oblečení všech možných značek za velmi příznivé ceny. Nejčastější je " The North Face". V ulici naproti pozorujeme, jak se staví nový dům. To přiběhne drobná Nepálka asi 20 let na zádech velkou nůši , ohýbá se a přes hlavu si přehazuje bravurně cihly do nůše na zádech, když je plná vystoupá to prvního patra a tam je složí. Tomu říkám emancipace , jen nechápu, jak takový náklad unese.. Večeříme v místní restauraci, po dlouhých týdnech zas zkoušíme maso a to kuře. Jíme ho za světla svíčky, jelikož energie opět došla a moc na něj nevidíme. Buď to bylo nedopečené kuřátko anebo mangový džus smíchaný s vodou z kohoutku, ale sotva stačím dojít na pokoj a pak celou noc prozvracím. Další den strávím v posteli a tak jsem ochuzena o organizovanou prohlídku města, jelikož už přišli také naši přátelé.

Tak se staví dům v Pokhaře

7.11. středa, Kathmandu a svátek světel


v 7 hodin čekáme před hotelem, máme objednaný taxík pro 8 lidí se zavazadly. Přijíždí se zpoždění a to jen dvě malá auta ve velikosti Fiata 500 , do kterých se nemůžeme ani náhodou směstnat. Nepálci nechápou, jim by přece stačila. PO nekonečném dohadování přidávají ještě jednoho drobka a odjíždíme na autobusové nádraží, kde na nás čeká agentura organizující rafting na řece Trisuli. PO 3 hodinách konečně urazíme 80 km na start raftu. Po malém školení se všichni vydávají po řece a já se zničeným žaludkem odjíždím s jejich věcmi v kabině nákladního auta, které se pořadatelům raftu podařilo asi po 30 minutách stopnout. V kabině nás sedí celkem 7 a v další vesnici ještě další přibereme. Nepálky s dětmi se živě baví a stále se smějí. Auto stejně jako další je ozdobené vším možným. Uvniř kabiny visí ze stropu nesčetné množství barevných bambulek a umělých květin. Auto drncá a skáče po hrbolaté silnici. Nakonec zjišťuji , že raft by byl možná pro můj zničený žaludek méně škodlivý, konečně řeka tu nebyla nijak divoká.. Konečně vystupujeme a dvy pomocníci agentury vynášejí na břeh řeky soudky s potravinami a připravují pro mé přátele občersvení v podobě zeleninového salátu s tuňákovou konzervou a toasty a limonádou. Občas si odskočí umýt do řeky nějaké nádobí nebo příbory. Přátelé po chvilce přijíždí v pořádku a spokojeni a po občerstvení nám pořadatel jde opět na silnici stopnout nějaký autobus. Naštěstí je poloprázdný a relativně luxusní. Když se rozjede a začne řadit dvojku zdá se, že je to jeho konec, ale pak zjišťujeme, že je to normální stav a v burácejícím, vrzajícím autobusem, který nám proklepává všechny kosti se vydáváme na cestu 120 km dlouhou. Po pouhých 2,5 hodinách jsme již na okraji Kathmandu. Nepálci začínají slavit dnes svátek festival světel zvaný Deepawali. Všude bouchají všelijaké světlice a Nepálci před svými domky začínají vysypávat ornamenty z okvětních lístků květin anebo malují různé obrazce a obětovávají bohům některé ze svých pokrmů. Všude je živo a to svátek bude vrcholit až v pátek večer.

8.11. čtvrtek, Tvoje boty, moje boty


Scházíme se ráno na snídani, na kterou opět čekáme nekonečně dlouho, zatímco číšník se na nás každou chvilku přijde podívat asi, aby se ujistil, že jsme ještě neutekli a mile nás ujišťuje, že čaj už opravdu dostaneme. Konečně po hodině čekání nám část snídaně přináší. Dnes odjíždíme z autobusového nádraží do královského města Bhaktapur. Je to kousek za městem a za letištěm, kdysi tam vedl i trolejbus, který po cestě potkáváme, ale troleje po chvíli mizí. Bhaktapuru je městská rezervace chráněná organizací UNESCO . Je tu několik velmi starých budov, indické chrámy, stupy a pagody . na největším náměstí stojí královský palác s 55ti okny zdobenými složitými drobnými dřevořezbami, některé z nich jsou ještě původní. Tady nám místní mladík nabízí své průvodcovské služby za cenu ca 30Kč na 2 hodiny. To bereme a dozvídáme se podrobnosti. Po centru města navštívíme také manufakturu mnichů-malířů, kteří zde učí malovat velká plátna barevných mandal. ( mandala znázorňuje koloběh života)

Na jednom z náměstí probíhá přímo před našima očima výroba keramických hrnků a různých nádobek a suvenýrů z keramiky. Ve vedlejší ulici kovotepci kovají přímo na kolenou a ulici krásné masky nebo jiné tepané předměty. Na malém náměstíčku u nejstaršího chrámu je rozložená hromada rýže a úrodu rozhrabává a dosušuje místní žena. Královské město je stále běžně obýváno. Musíme už ale zpátky do hotelu. Za bránou čeká již několik tzv. taxíkářů. Podlehneme jednomu z nich a usedneme do malé dodávky pro max. 14 lidí. Nejoblíbenějším zaklínadlem je Expres a tak stojí před autem a stále vyvolává " expres Kathmandů" a to i tehdy, když už nás sedí v autě 18. Stále to není dost, protestujeme, ale nechápe. Nasedající Nepálci jsou zvyklí a rovnou si sedají pouze na polovinu své zadní části a na bok. Nakonec nás odjíždí 24. Vystupujeme opět na rušné křižovatce cest a snažíme se obejít hromadu páchnoucích odpadků, rozmístěnou po celém okraji silnice a opět od rána o něco větší. Ulice jsou ještě přeplněnější než v posledních dnech, už si dovedu představit, jak to vypadá, když se lidé v davu ušlapou. Večer jdeme do místní restaurace na večeři. Číšník nás zavádí do salonku, kde se sedí na polštářích na zemi a všichni se před vchodem zouvají. Jaké je však Pepovo překvapení, když chce jít na toaletu a nenajde své boty. Moc mu nevěříme, ale čas mu dá za pravdu. Za chvilku se boty opět objeví před vchodem a pak zas zmizí. Zjišťujeme, že vrchní si, jak přináší jídlo, vždycky boty půjčí, když jde do kuchyně. Svoje šněrovací nechal stát vedle. Když se ho později ptáme, zda je to místní zvyk tvrdí, že se spletl a omlouvá se. Ovšem spletl se tak asi tak 8x.


9.11. pátek, Kathmandu na kole


Dnešek se tedy vyvedl. Naproti v ulici jsme si půjčili kola a vypravili se přes celé město, abychom objeli další nejdůležitější památky. Bylo jasné předem, že to bude další dobrodružství, vzhledem ke stavu dopravy v Kathmandu zřejmě bobřík odvahy

Ráno je naštěstí provoz menší a tak se nám kličkování mezi lidmi, rikšami, auty, motorkami, dvoukoláky, krávami a jinými zvířaty a také odpadky celkem daří.

Dnes vrcholí svátek Deepawali a všichni si u svých vchodů namalovali žlutě na chodníku cestičku končící kroužkem, v jehož středu jsou obětní předměty, většinou je to část pokrmu a lístečky z Aksamitníku . Ženy i někteří muži mají na čele oranžové tečky - znamení, všude visí dlouhé oranžové řetězy z květů Aksamitníku a případně i žárovky.

První zastávka je opět v jednom z dalších královských měst, v Pashupati Nathu . Jedná se především o hinduistické místo s chrámy přístupnými pouze Hinduistům. Všude je opět velký nepořádek. Probíhá zde den jako každý jiný, řeka Bagmati je z jedné strany lemována nábřežím s podstavci, na které příbuzní pokládají své mrtvé příbuzné, aby je spálili. Jsou pokládáni podle příslušnosti kasty, nejvyšší nejblíže chrámu. Rodina se shromáždí kolem mrtvého, zabaleného do oranžové látky, nejdříve je mrtvý máčen vodu z řeky a později se odnáší na podstavec, kde je připravená hranice z dříví. Nejstarší syn hranici zapaluje. Zřízenci pak stále přikládají, dokud neshoří. Podle tradice se do řeky pak vhazuje pánek ženy a žebro muže. Pozorovali jsme obřad, ale viděla jsem na konci , že do řeky bylo smeteno vše , co zbylo. Okus dál po proudu si v řece hrály děti. Na druhé straně řeky je les a mnoho menších stup, jedna jako druhá a všude pobíhají opice a postávají turisté, kteří si celé divadlo fotografují. Je jistě zajímavé vědět, jaké zvyky jsou v jiné zemi, ale to , že jsou vpouštěni ve velkém za vstupné turisté a celá záležitost má tak poněkud komerční nádech a připadá mi poněkud nevkusná hlavně vzhledem k pietě místa. Některé opice jsou docela drzé. V okamžiku, když jsem se v horku chtěla napít z plastové láhve, odkudsi za námi přeskočila jedna z nich přes naše ramena a v letu skočila po láhvi, která spláclá skončila na zemi. Lekli jsme se pěkně.

Odjíždíme malými vedlejšími prašnými uličkami, abychom se vyhnuli dopravní špičce do buddhistické části Kathmandu. Navštívíme velkou stupu v Buddhanathu, která je zapsaná na seznamu světových památek a je to největší stupa v Nepálu, co s e týká výšky a rozlohy. Je známá také jako Khasti Chaitya. Kulaté náměstíčko okolo obrovské stupy je mnohem čistější . Můžete si zde koupit jednu z vlaječek s motlitbou , která pak bude zavěšena na jednu ze šňůr, které jsou upevněny na vrcholu stupy. Kopule stupy je stále natírána bílou barvou a také někdy žlutou, která pak tvoří jakýsi nezřetelný ornament.

Pozornost budí starší muž , který provádí svoji motlitbu na chodníku před chrámem. Postupuje okolo stupy tím způsobem, že postupně padá na zem a opět se zvedá. Na rukou má připevněné jakési krátké dřevěné lyžičky s kovovou "skluznicí", na sobě má dlouhou zástěru z velmi pevné látky a po každé motlitbě ze stoje sklouzne po rukou na lyžičkách do lehu na břiše dotkne se čelem země a na rukou se opět zvedne do stoje. Celý postup stále opakuje. Přesto že už vypadá starší má díky tomuto cvičení pěkné svaly na rukou. Někteří kolemjdoucí se zastavují , promlouvají s ním a dávají mu peníze. On po ukončení motliteb peníze hází do kasy na milodary u buddhistického chrámu naproti stupě. Vedle chrámu je restaurace, posadíme se na střeše, ale počasí se začíná kazit, začíná bouřit, raději se přemístíme dovnitř. PO cestě k poslední plánované zastávce začíná pršet. Schováváme se před deštěm a pozorujeme okolí. Kousek od nás je jakýsi veřejný vodovod. Je tu několik kohoutků a u nich si místní ženy myjí hlavu, případně perou, je jich tam několik. Dvě malá děvčata si všimnou našich fotoaparátů a hned chtějí vyfotografovat. Ví , že skoro všichni mají již digitální fotoaparáty a tak se na sebe budou moci hned podívat. Mají z toho ohromnou legraci a jsou nadšené , že se vidí jak vypadají a chtějí se fotografovat znovu a znovu. Přesto , že ještě trochu prší odjíždíme do posledního královského města Patanu- jižní části Kathmandu. Náměstí Durbar je plné krásných a starých staveb ve stylu pagod, jen na fotografování to není opět prší. V největší dopravní špičce se vydáváme zpátky k hotelu. Přijíždíme na jednu z nejrušnějších ulic- jakousi okružní jednosměrnou silnici, která je ovšem široká jako našich asi 4-5 pruhů. Je úplně plná aut a všech možných dalších dopravních prostředků. Potřebujeme se z pravého okraje dostat co nejdříve do levého. To bude tedy oříšek.. Teď a nebo nikdy, mávnu odvážně rukou vlevo a v duchu se modlím a vydávám se na druhou stranu - a jde to! Nikdo mě nezajel, nikdo na mě nenadával, ani netroubil. Přejela jsem všech pět pruhů . V tohle jsou Nepálci úžasní, sice se všichni v zácpě mačkají , vypadá to že jezdí jak se jim chce , ale jsou v podstatě velmi ohleduplní, alespoň ve městě byli. Přesto, že jsme se snažili držet pohromadě, v posledním kilometru jsme dva kamarády ztratili, ale nakonec jsme se šťastně všichni shledali v hotelu. Dnes jsou ulice úplně přecpané, vrcholí totiž Deepavali a všichni slaví nejen doma ale i v ulicích. Je to náš poslední den. Zítra se s Nepálem rozloučíme. Odpoledne odlétáme domů. Tak NAMASTÉ a DHANJABAD!



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 František František | Web | 25. února 2018 v 15:25 | Reagovat

Zajímavé,poutavé čtení i zážitky.Jsem rád,že jsem objevil tvůj blog :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama