Život je pohyb Usmívající se blog pro neposedné duše

ANDALUSIE

14. května 2018 v 21:16 |  ANDALUSIE

3.5. čtvrtek, ODLET DO MALAGY

Sraz na letišti je v 16 hod, údajně pod nápisem Mac Donald´s 5 m za vchodem. Ale kterým? Je jich tu celkem pět a hlavně žádný Mac Donald tu není. Volám tedy do cestovky a tam přisvědčí, že mám pravdu, že na to také přišli. nakonec se nám podaří průvodkyni najít. Je mladá a sympatická. Okolo 21,30 vystupujeme z letadla a do hotelu kus od Antequery dorazíme v 23 hod právě na večeři. vypadá skvěle, ale v tak pozdních hodinách už obyčejně nejím.



4.5. pátek, ATENQUERA, DOLMENY A PARK TORQUAL

Servírovaná snídaně je v 9 hodin, není toho mnoho, každý obdrží jednu housku na stole je v misce rajčatový protlak a olivový olej - typická snídaně Španělů. Já si ale dám raději máslo a marmeládu, dále každý dostane jen po jednom plátku šunky a sýra. "a říkali jsme si - to jste se nepředali".

První zastávka je u Dolmenu de Menga a de Viera. V informačním středisku nám pustí animovaný film o tom, proč a jak byly dolmeny postaveny, má to pro většinu turistů jedinou drobnou vadu: je to celé ve španělštině. Průvodkyně, nic neříká kromě asi dvou komentářů, které nám nic nového nesdělí, jen to co vidíme.Tak dobře jazyk ještě neumím.

Pak se vydáme do staré Antequery, krásného bílého městečka na svahu kopce, kterému vévodí pevnost - Alcazaba. Z pevnosti je krásný výhled na město se 40 kostely, takže jeden kostel připadá na 1000 obyvatel. Nejkrásnější z nich má věžičku se zlatou soškou na vrcholu a jmenuje Iglésia de San Sebastian. Interiér, který je údajně nádherně zdobený, jsme bohužel neviděli. Zato jsme prošmejdili celou pevnost a kostel vedle ní. To, co se nacházelo uvnitř bylo skutečně velmi exotické. Hned za dveřmi vlevo stojí velká socha "půl žena - půl had" v tomto případě spíš "půl drak". Po česku tedy dračice. Jeden z místních náboženských symbolů, které nosí Andalusané předu svátečních průvodů náboženských slavností. Proč asi obdivují právě ženy dračice? V jiném kostele, který byl první zastávkou trůní na hlavním oltáři panna Maria v oblečená do nádherných bohatých a opravdových šatů. Jenže, jak jsme se dozvěděli, se často stěhuje. Přenášejí ji ve slavnostních průvodech do jiného kostela a pak zas dál a takto putuje dál. Místo ní prý zaujme pak jiný svatý. No alespoň se nenudí a projde si celé město. Na druhou stranu jsem se v průvodci dočetla, že to s tou pobožností především mladých lidí to není tak horké. Do kostela už jich moc nechodí, ale slavnosti mají rádi. Do autobusu už dorazíme za deště.


KLÁŠTER V ANTEQUEŘE



VÝHLEDY Z OPEVNĚNÍ - VPRAVO VZADU HORA VE TVARU HLAVY INDIÁNA- POSVÁTNÁ HORA PRAVĚKÝCH OBYVATEL




ŽENA "DRAČICE" V KOSTELE V ANTEQUEŘE

Máme to asi půl hodiny do hor, NP Torqual a bouřka a déšť neustává. Hlavně, že jsem dala na předpověď a deštník i pončo jsem nechala na hotelu. Vápencové kameny kloužou v dešti jako čert. Musíme opatrně, a tak se původní 4,5 km dlouhá procházka ve výšce zhruba 1300 m smrskne na 1,4 km, které jdeme stejně 40 minut, kamenné útvary vytvořené postupnou erozí tvoří skalní městečko. Poslední zastávkou je "el mirador" neboli vyhlídka do krajiny směrem na jih k Malaze, která je v mracích a hrozně tu fouká. Jsem už úplně zmrzlá a tak misi ukončíme v restauraci kuřecí polévkou, která vypadá jako všechno možné jen ne jako kuřecí, důležité ale je , že je teplá a dobrá!


PARK TORQUAL

Ještě nás čekají plameňáci na Laguně de Fuente de Piedra, což je největší jezero v Andalusii, je slané hloubka max. 60 cm a když hladina klesne nebo téměř vyschne, plameňáci odletí. Předtím však vyvedou mladé. V místním infostředisku nám zas pustí film, ale tentokrát je to spravedlivější: všichni jsou na tom stejně, protože se jim nepodaří pustit zvuk. Po chvíli to místní pracovnice vzdá a s komentářem, že "včera to ještě fungovalo" nás nechá na pospas němému filmu. Docela mě zaujme její poznámka průvodkyně na dotaz jednoho z účastníků, proč je jezero slané. Údajně proto, že je relativně blízko pobřeží a když prší tak jak se odpařuje moře, prší slaně. To už se mi zdá jako úplný nesmysl, to by v Plzni taky pršela sůl, když déšť přinesou mraky od Atlantiku. Na informačních tabulích se dočtu, že tato oblast jsou vlastně saliny. Tedy voda je slaná proto, protože na dně je sůl. Vzniká obvykle na místech mořských přílivů, ve vnitrozemí zase díky minerálním pramenům.

K večeři je výborná polévka z tuňáka s nudlemi, druhý chod ryba se zeleninou a jako "postre" máme něco na způsob tiramisu. A opět láhev červeného vína.


5.5. sobota, SEVILLA

Do Sevilly to máme 2 hodiny a z autobusu vystupujeme tedy až skoro v poledne. Hlavní zajímavosti jsou téměř za rohem. Začínáme katedrálou Santa Maria de la Sede, která patří k největším kostelům světa. Stojí na místě původní mešity vybudované na konci 12 století Almohády. Muslimský původ je patrný z věže Giralda, která byla původně minaretem a také ho připomíná pomerančový dvůr. Turistů je tu mnoho a tak stojíme dlouhou frontu na vstup. Uvnitř je největší oltář na světě celý ve zlatě, nejspíš pochází z loupeží v jižní Americe a také hrobka Krištofa Kolumba. Ať se člověk podívá, kam chce, všude jsou pevné mříže. V kostele před oltářem, na oknech a na všech oknech domů ve městě. To jistě o něčem svědčí.

Ještě se vydáme do čtvrti Santa Cruz, úzké křivolaké uličky s restauracemi a bary de tapas. V místní restauraci si dáme paellu s plody moře, není toho mnoho, ale alespoň něco ( za 14 EUR). Slunce pálí a my vyrážíme dál.

Další atrakcí je pevnost Alcazar, opět z doby Almohádů a později sídlo španělských králů. Je to obrovský palácový komplex s rozsáhlými zahradami. Ale opět dlouhá fronta, která se moc nehýbá a tak nejdříve jdeme k univerzitě, která byla dříve továrnou na tabák a doutníky a údajně tu pracovala Carmen. zajímavostí tohoto objektu je, že byl přísně hlídaný a měl i vlastní vězení.



KATEDRÁLA SANTA MARIA DE LA SEDE


OBCHODY S AZULEJOS (ANDALUSKÉ DLAŽDIČKY)


MĚSTSKÁ PATIA DOMŮ


POHLED Z VĚŽE GIRALDY NA POMERANČOVÝ DVŮR A SEVILLU


Dále pokračujeme do zahrad Marie Luisy a na proslulou Plazu de Espaňa z roku 1929, kterou tvoří polokruhová stavba s vodním kanálem a můstky jako v Benátkách, kde si můžete půjčit loďku. Stavba je bohatě zdobená proslulými dlaždičkami "azulejos", každé z 52 provinčních měst.


PLAZA DE ESPAGNA


DALŠÍ KACHLÍKY AZULEJOS- TOVÁRNA NA TABÁK- DOUTNÍKY ( tady pracovavala Carmen)

Už nám nezbývá moc času a tak se vracíme k Alcazaru. Fronta je krátká , ale i tak stojíme půl hodiny. Je to k vzteku, kdybychom si koupili lístky přes internet, mohli jsme jít rovnou, ale to mohla taky cestovka zmínit, že.. ? Na prohlídku neskutečně velkého objektu zbývá tedy jen hodina, takže "letem světem". Je tu tolik krásných patií a zahrad, že by tu člověk mohl být celé odpoledne a stejně by to nejspíš odbyl. No a my po hodině spěcháme k autobusu. Do hotelu za městem přijíždíme ve 20 hod a večeře, naštěstí bufetová, začíná až v půl deváté. Zítra musíme vstávat v už v 6, máme toho za celý den dost.



ALCÁZAR


ZAHRADY ALCAZARU

6.5. neděle, JEREZ DE LA FRONTERA, CADIZ A GIBRALTAR

Ubytováni jsme byli v hotelovém komplexu poblíž Seville v jakýchsi dvoupatrových řadových domcích, mezi nimiž je bazén, tenisový kurt a co čert nechtěl, i disko. Naštěstí náš pokoj je na druhou stranu, takže na rozdíl od jiných účastníků zájezdu jsme se vyspali. Odjíždíme v 7,45 a asi za 1,5 hodiny jízdy v celkem jednotvárné krajině mokřadů, salin a polí s bavlnou (ta ještě není vidět) stavíme ve městě Jerez de la Frontera, tedy "městě na hranici". Je proslulé především výrobou sherri. A asi nejznámější značkou a výrobcem je Tio Pepe neboli "strýček Pepa". Průvodkyně nás odvádí na náměstí do jedné z restaurací a venku se usadíme u stolů, sherri je buď sladké a červené anebo hořko-suché bílé. Je tu mnoho bodeg, kde bychom mohli shlédnout výrobu sherri, ale to dohodnuto není. Toto víno má okolo 15 až 17 procent alkoholu, což mi po ránu na sluníčku nepřipadá úplně nejvhodnější, a tak ho ani nedopiju. zato jsme si koupili churros - čti čuros a to v čurerii, to není nic neslušného! Jsou to takové dlouhé hubené ocásky k jídlu údajně z koblihového těsta a měli by je namáčet do čokolády a jíst k snídani. Ještěže jsme koupili jen jeden kornoutek. Jsou mastné a bez chuti, do ničeho je nenamočili a obávám se, že by to ani nepomohlo, fuj! Jak to můžou jíst? Nabídli jsme skoro celému autobusu, ale nikdo nadšeně nevypadal. Prohlédneme si ještě bleší trh u pevnosti, pod níž vykukuje kupole staré katedrály a jednu z hlavních ulic a opět nasedáme a jedeme do Cádizu.


CHERRY V JEREZ DE LA FRONTERA

CHURRERIA- ČURERÍA S ČUROS


OCÁSKY CHURROS


Cádiz má sice méně obyvatel než Jerez, ale je u moře, přístav, kde se překládalo zlato a zboží z jižní Ameriky a hlavně vypadá jako město. Také tady není mnoho času, a tak stíháme jen katedrálu, kde zrovna probíhá mše. Procházíme uličkami starého města k opevnění nad Atlantikem, a nakonec dorazíme až na městskou pláž. Na vyzkoušení vody není čas, musíme zas zpět.


CÁDIZ

Posledním cílem dnešního dne je Gibraltar. Nejznámější je Tarikova skála, která byla pojmenována po arabském vojevůdci, který zde zahájil dobývání Iberie. Později po Utrechtském míru získali tuto oblast Angličané, pro které je důležitou vojenskou základnou a daňovým rájem. Místní letiště skrývá jednu raritu: běžně se přes něj jezdí autem a chodí pěšky, jen když má startovat či přistávat letadlo, padne červená a musí se čekat. Je údajně jedno z nejtěžších na přistávání už vzhledem k větru, který tu panuje, avšak Boeing 737 tu přistává. Po nezbytné pasové kontrole odjíždíme najatými taxíky nahoru na skálu, kam se lze také dostat z centra lanovkou. Nejdříve stavíme u obrovské jeskyně, plné stalagmitů, která slouží jako koncertní síň a poté vyjíždíme dál na vrchol rezervace. je tu mnoho drzých opic, které běžně přeskakují ze stromů na auta nebo číhají na turisty poblíž cesty. nedoporučuje se jim moc přibližovat, neboť občas koušou. Hora je prošpikovaná tunely ze druhé světové války. Zpět se projdeme přes letiště, naštěstí zrovna nic nepřistává. Asi v devět večer dorazíme do hotelu v Torremolinos. na večeři si připadáme jako na rušném nádraží, hotel má12 pater a okolo je nekonečné sídliště podobných hotelů. Hrůza! turistický business, tady si přece nikdo nemůže odpočinout! Večer si musím ucpat uši, je tu dost hluku jak z venku, tak z vedlejších pokojů. Pozitivní je, že průvodkyně se už rozmluvila a snaží se nám v programu nabízet více alternativ, protože stihnout všechno se prostě nedá.



TÁRIKOVA SKÁLA NA GIBRALTARU


CUEVA - KONCERTNÍ KRÁPNÍKOVÁ JESKYNĚ


PŘECHOD A PŘEJEZD PŘES LETIŠTĚ

7.5. pondělí, RONDA a CHORRO

Dnes navštívíme kolébku "Corridy" (španělsky běh- tedy kdo poběží rychleji 😊) město Ronda. Tradici býčích zápasů tu vytvořil Pedro Romero. Arénu otevřeli 1785 a vejde se do ní 5000 diváků. Jednou ročně se tu odehrává korida v hávu 18 století. K prohlédnutí je tu muzeum se slavnostními obleky toreadorů i pozlacenými sedly a dalšími ozdobami koní.

Korida sestává ze 3 částí,kterým se říká tercios. V první fázi zvané tercio de varas matadorovi a jezdcům na koních s kopími pomáhají tzv. peones. Matador nosí zářivý oblek (traje de luces), barevné hedvábné šaty vyšívané zlatými flitry. Matador dráždí býka červeným pláštěm (capa). Poté pomocníci odvedou pozornost býka ke dvěma jezdcům na koních neboli pikadorům, kteří pobízejí býka kopími s ocelovými hroty a zkoušejí jeho odvahu. Kopí nepronikají hluboko, ale zásahy jsou bolestivé a spolu se ztrátou krve oslabují šíjové svaly býka. V druhé fázi, tzv. tercio de banderillas, se tři banderileři snaží zasadit býkovi do šíje krátké ozdobené oštěpy zvané banderillas. V poslední fázi, tercio de muleta, matador proti býkovi podniká řadu výpadů s muletou. Muleta je jasně červený, na jedné straně vyztužený pláštík. Mnozí lidé se mylně domnívají, že býka dráždí červená barva, ale pravdou je, že býk barvy nerozezná a dráždí ho pohyb mulety. Pak je býk zabit mečem (může být nahrazen dýkou nebo kopím) a toto zakončení se nazývá estocada. Býk může být v určitém případě ponechán naživu, když prokáže statečnost. Diváci v tomto případě mávají bílými šátky a žádají tak předsedajícího koridy, aby směl býk opustit arénu živý.


ROMEROVA CORRIDA

Město je je rozděleno na dvě části hlubokou propastí, přes kterou se klene vysoký most stavěl se 42 let a nakonec jeho stavitel ukončil svůj život skokem ze svého díla. Na jedné straně je stará část a na druhé novější část s koridou. Dole protéká řeka Tajo (čti tacho) Rokle je hluboká 100m. Ze staré části Rondy lze sestoupit dolů do propasti a po cestě objevovat nové výhledy na most a město. Lze tak obejít celé město a vystoupat nahoru druhou stranou. Tolik času ale nemáme, a tak se za chvíli vracíme do starého města, které je typické arabskou strukturou. Nové město vzniklo až po reconquistě. Ti, kdož zde chtěli prodávat své zboží museli platit vysoké daně, a tak raději postavili své sklady před branami města tedy na druhé straně propasti, také se podle toho tato část jmenuje El Mercadillo - malý trh. Je tu staré náměstí s radnicí a kostelem Santa Maria la Mayor, jejíž věž je opět přestavěným minaretem. Nakonec se usadíme venku kousek od kostela Maria Auxiliadora v zahradě s fontánkou a malou restaurací a dáme si mariscos (mořské plody) s těstovinami.



RONDA

Pak odjíždíme ještě pár kilometrů dál k přehradě pod soutěskou Garganta del Chorro, již protéká řeka Quadalhorce. Cestu soutěskou dlouhou asi 9 km lze absolvovat pěšky po vysutých lávkách-chodnících na skále vysoko na řekou. Evidentně to není nic pro ty co nemají rádi výšky a když fouká, tak je vstup na lávky zakázán, neboť se houpou a turista by mohl lehce spadnout. Vstup je zpoplatněn jako vše a my to máme jednoduché, v pondělí je totiž zavřeno vždy. navíc bychom potřebovali tak 4 hodiny času navíc a my musíme ještě večer na představení Flamenca.



SOUTĚSKA CHORRO (ČORO) NAD STEJNOJMENNOU PŘEHRADOU

8.5.- úterý, CORDOBA

Cordoba byla za muslimů hlavním městem Andaluské říše a bydlelo v ní milion obyvatel. Na tehdejší dobu (okolo r 1000) to bylo obrovské město a bylo velmi rozvinuté, 500 mešit, 80 škol a 50 nemocnic. Tehdy zde žili pospolu židé, muslimové i křesťané. Později zapůsobil rozpad chalífátu, sucho, mor, a počet obyvatel se snížil na třetinu. Od 20 století bylo město známé jako "rudé" město a pevnost levicového hnutí. nejzajímavější památkou je hojně navštěvovaná Mezquita - mešita /katedrála. Obrovský palác, původně mešita pro 40000 věřících s minaretem. Mešita s nekonečným množstvím sloupů, ze kterých se zachovalo dosud 800 se stavěla po 3 generace. Působivé jsou především zdobné prvky v omítce. Po dobití města křesťany pak byla část zničena a doprostřed postavena katedrála a minaret přestavěn na zvonici. Takže se pak díváme na směsici všeho. Je to ale světový unikát. Turistů je tu také hromada.





MEŠITA /KATEDRÁLA

V židovské čtvrti Judería bylo možno nahlédnout do mnohých "patios" a také do květinové uličky - Calleja de las Flores.



CALLE DES FLORES

Oběd se tentokrát nevyvedl, po celkem slušné tapas polévce "salmonejo" (studená zelenino-rajská se šunkou a chlebem) mi namísto tortilly přenesli něco, co bylo už od pohledu děsné, a ještě hůře to chutnalo, mastné tenounké placičky připálené a přepáleném oleji. Zůstaly na talíři, škoda 7 eur. Ještě jsme nakoukly do Alcazaby, pevnosti a sídlu křesťanských králů a pak do jejích zahrad, které jsou opravdu překrásné, plné květin a romantických zákoutí. Je tu také pomerančový dvůr. Prošly jsme i po starém římském mostě okolo mlýnů. Konečně jsme se jednou vrátili do hotelu dříve a tak vyrážíme k moři, je to pěšky 20 minut. Pláž je prázdná fouká, blíží se bouřka, je zima a na koupání to tedy fakt není. Alespoň jsme po cestě koupily "castaňoles" tedy kastaněty a máme se co učit.

9.5. středa, GRANADA

Dnes nás čeká asi to "nej" z Andalusie, alespoň lze tak soudit z toho, že lístky do toho nejzajímavějšího v Alhambře, tedy do paláců Nasridů, respektive do toho co z nich zbylo je nutnou koupit hodně dopředu. Na místě se už nedají sehnat. V celém objektu Alhambry - arabsky "červené" je více zajímavostí, avšak tento palác je nejkrásnější spolu se zahradami tzv. Generalife. naše vstupenky jsou až na 17 hodinu a tak jdeme ještě do centra města ke katedrále, navštívíme královskou kapli - Capilla Real, kde je pohřben Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská. Můžeme si tu prohlédnout i některá díla známých malířů a různé religiózní předměty. Tedy je tu hodně zlata a je otázkou zda je to zlato z Jižní Ameriky nebo odjinud. S Isabelou se setkáme ještě na jejím náměstí poblíž, kde sedí uprostřed na trůnu a odsouhlasuje druhou cestu Krištofa Kolumba do Ameriky. Úzké uličky jsou plné krámků se suvenýry, oblečením a kořením a čajem. Jsou tu také pochopitelně různé malé tapaz bary. vystoupáme uličkami na pahorek Sacromonte na druhé straně řeky, tedy přesněji jen na náměstí Plaza San Nicolás odkud je skvělý výhled na celou Alhambru s pozadím zasněžených vrcholků Sierra Nevada. Pohoří není daleko, a skutečně nahoře leží ještě plno sněhu, zatímco tady dole je horko a současně to obyvatelé města mají pouhou hodinku k moři. Škoda, že slunce není za námi a že je trochu mlhavo a také se začínají formovat bouřkové mraky. Pochopitelně, že když se blíží 17 hodina, kdy máme nastoupit před vchod do paláců, strhne se bouřka a liják, který přestane, když vstoupíme dovnitř. Ne, ta krása krajkových zdí a jakoby krápníkových stropů, drobné, přesně se opakující a navazující vzory, to se vážně nedá popsat, to se musí vidět! Žít tady tehdy muselo být velmi příjemné a pohodlné. Kvetoucí zahrady protkané důmyslným zavlažováním a bazénky s fontánkami jsou a byly příjemným osvěžením, ochlazením v horkém létě a skutečnou pastvou pro oko. Opravdu nádhera. Na celou Alhambru by člověk potřeboval minimálně celé odpoledne a ne jen několik málo - v našem případě ca. 3 hodiny. Jenže většina chce hodně za málo peněz. Odjíždíme po 19 hodině, abychom se zas vrátili do hotelu Natali, uprostřed "panelákového" města. Hotel je plný ne 55 plus, ale spíš 65 a více plus a večer v jídelně si člověk připadá jako na obrovském hlučícím sjezdu geriatrických pacientů. Bohužel už taky nejsme nejmladší, a tak to na nás působí trochu stísněně. Ještěže je tu také školní zájezd puběrťáků. Jinak valná většina starších Španělů měří tak max. 150 až 155 cm. Když s nimi jedeme ve výtahu připadáme si jako obři alespoň mě sahají všichni maximálně k ramenům. Čím to, že jsou takoví trpaslíci?


POHLED NA ALHAMBRU ZE SACROMONTE


POZOR NA POULIČNÍHO DRAKA -KOUŠE!


POHLEDY NA GRANADU Z ALCAZARU



KRAJKOVÉ VZORY V OMÍTCE PALÁCŮ ALHAMBRY


LVÍ DVŮR



V ZAHRADÁCH GENERALIFE

10.5. čtvrtek, Bílé vesničky, NERJA a FRIGILIANA, MÁLAGA a odjezd.


Poslední den je věnován nejbližším zajímavostem v okolí Málagy na pobřeží Costa del Sol, tedy Slunečném pobřeží. První zastávka je u pravěké jeskyně poblíž obce Nerja. Jedná se o jeden ze španělských unikátů krápníkové jeskyně s malbami pravěkých předků, prohlídka zabere zhruba 3/4 hodiny. My však volíme druhou variantu a projdeme si vedlejší botanickou zahradu a zastavíme se ve vsi v prvním malém krámku, kde nám paní na požádaní udělá dva obložené chleby. Pak se vypravíme do vesničky Frigiliana umístěnou na jednom z pobřežních pahorků, malebnou osadu složenou z bílých domků uspořádaných do propletených úzkých uliček, z nichž velká část je vlastně schodištěm. Bílá odrážející slunce s modrými okny a dveřmi a plno květin v oknech, v květináčích na stěnách a před dveřmi působí velmi příjemně a cvakání fotoaparátů nebere konce. Některé uličky by mohly sloužit současně jako botanická zahrada. Pochopitelně je tu i mnoho krámků se suvenýry a protože je čtvrtek probíhá na náměstí i trh. Typickým zdejším výrobkem je med z cukrové třtiny, ale dá se tu koupit i med včelí například levandulový nebo sbíraný z eukalyptů. Další zajímavostí jsou všudy přítomné "azulejos" kachlíčky na stěnách domů připomínající dějiny obce. Vystoupáme k nejvyššímu bodu, zřícenině nad obcí odkud je nádherný výhled. Ani při cestě zpět dolů se nemohu nabažit pohledy na romantické uličky a zákoutí. Ale popravdě bydlet nahoře může být fajn, ale chodit každý den na nákup dolů a nahoru už tolik nebude.


FRIGILIANA



ULIČKY FRIGILIANY

Vracíme zase dolů do pobřežní Nerji k "balkonu Evropy" , náměstí s podloubím vystrčeném na útesu do moře. Je dotud pěkný výhled a dole malá pláž. Výběr zmrzliny je velký a pláž je v zákoutí, kde nefouká. Voda je však hodně ledová a tak po pár tempech raději sedíme na písku a odpočíváme. Čeká nás ještě Málaga.


MĚSTSKÁ PLÁŽ NERJI


I v Málaze je hodně věcí k vidění. Vzhledem k nedostatku času si ale musíme zvolit, co navštívit. Alcazabu se zahradami, botanickou zahradu na promenádě u pobřeží, muzeum malířství, katedrálu, posedět v El Pimpy nebo navštívit rodný domek Pabla Pikassa. S průvodkyní projde celý autobus skrz celou ikonickou bodegu El Pimpi, kterou navštěvovalo mnoho známých osobností, což je vidět z fotek na stěnách, mezi jinými také Antonio Banderas, Picasso a další. Personál musel být z 50 průchozích turistů nadšený, ale my jsme si to užili. Nakonec z programu volíme Picassovo rodiště na náměstí a večeři v jedné z restaurací na náměstí.


BAR PIMPI



PABLO RUIZ PICASSO


VEČEŘE V RESTAURACI PICASSO

Tak "adios" Andalusia, zase jednou na shledanou!

DALŠÍ FOTO V GALERII (LISTUJ DOLEVA- PO ČASE)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janinka Janinka | E-mail | Web | 15. května 2018 v 12:58 | Reagovat

Krásný toulání a ještě krásnější obrázky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama